GR 11 – 1. ETAPA – Pochod začíná

Datum: 5. 7. 2016

Přijeli jsme z Barcelony do Irúnu nočním autobusem okolo šesté hodiny ranní. Já z cesty vím jen „dobrou“ a „dobré ráno“, Kamča moc nespal. V noci totiž přišly bouřky, tak byl mírně nervózní z představy, že je to možná poslední noc v suchu. 

Vystoupili jsme na vlakovém nádraží a rázem o 15 stupňů méně, mlha a mrholilo. Optimismus bylo těžké si udržet. Popojeli jsme autobusem č. E25 do Hondarribie – historické vesničky s jednou pláží – která byla pouhé 4 km od uváděného začátku trasy GR11. Tímto začátkem byl mys Cabo Higuer s majákem. 

Jaké bylo ale naše zklamání, že na místě nebyla jediná cedulka, mapka, kámen nebo jiný počáteční bod. Tak nic. Alespoň že na pohled to stálo zato. 

Divoký Atlantik, útesy, květinky – paráda! Mrholilo, foukalo, ale na štěstí nám to neubralo! Je to tady, začínáme! Škoda jen, že už ony 4 km sem nás docela vysílily a záda už se ozývala. Nevadí! Zvyknem si! Ještě památeční foto a jdeme!

Cesta vedla kousek od moře, po lesní pěšince, my se však chtěli alespoň dotknout Atlantiku, tak jsme odbočili směrem k oblázkové pláži. Všude se hemžili malí černí krabíci! Byl odliv, tak jsme na kamenech klouzali, ale aspoň ruce se smočily :-)! Poté se už cestička připojila na asfalt, prošli jsme kolem zříceniny hradu až k asi desetipatrovým „panelákům“, které se tyčily přímo před zlatou písečnou pláží. Zela prázdnotou, kromě místních dětí, které tam byly na příměstském táboře. Tady jsme se smočili až po kolena, splněno :-). Více to vzhledem k teplotě nešlo. Podél promenády jsme došli do historické Hondarribie, kde jsme nakoupili zásoby na dva dny a poobědvali na náměstí. To už jsem sama batoh na záda bez asistence nenasadila, neboť v něm ještě byly všemožné nedojezené sladkosti, ořísky a sušené ovoce. 

Do Irúnu se šlo kolem letiště po hlavní cestě, nedomysleli však přechody pro chodce, a to se chodník střídal chvíli vlevo, chvíli vpravo, při snaze o přeběhnutí jsme pochopili, že s batohem se běžet nedá… Nemluvím o tom, že první značku a informaci, že se opravdu nacházíme na GR11, jsme našli až po několika kilometrech za městem, zlatá GPS. Proti nám šli 4 batůžkáři, tak jsme tipovali, jestli jdou naši trasu a jsou před cílovou rovinkou. V našem směru nešel nikdo, hmm. V Irúnu jsme se stavili do místní pekárny ochutnat tamější dobrotky. Pak už jsme opouštěli město. Sbohem civilaze! Nohy bolí jako po 40 km – ušli jsme asi tak 12 km :-). První stoupání ke klášteru – Ermita de San Martzial.

Dech už nemám, zůstal někde dole, přemýšlím co vyhodím ať to mám lehčí, hluk z dálnice, asfalt, sakra, kde je ta divočina kterou hledám? 

Nahoře nádherný rozhled – celá prozatimní cesta jako na dlani, poslední pohled na oceán. U kláštera veřejné WC, rychle využít, třeba to je na dlouho naposled :-)! Zase asfaltka, lidé opalující se vedle auta, motorkář sedící na lavičce… Hola! Hola! Zdravíme zvesela. Pak cesta zahla do lesa, samé duby a mezi nimi divné „posedy“, kovové vysoké konstrukce s žebříky, v hustém lese? Netušime k čemu jsou. Intervaly mezi pauzami se zkracují, batoh už na zádech neudržím déle než dva kilometry. Cítím, že se mi začíná dělat puchýř na prstě vedle malíčku, klasika. Hledáme místo na spaní. Les, bahno, les, když louka, tak plot. Když na louce plot není, místní zvláštností je vysázet na ní kapradiny, asi udržují vlhkost, čili na spaní nepoužitelné. Konečně! Louka jak má být! Akorát všude cedule, že pod námi je plynovod. Nevadí, nic už nevadí. V 19h máme za sebou 18 km, chůze téměř bez přestávek. Náš průvodce od vydavatelství Cicerone nám říká, že za první dva dny máme ujít 60 km – asi ne – ještě že má uvedeno, že lidé co chodí na těžko mají počítat o den víc. Tak to snad splníme.

Vaříme, stavíme stan a spinkaaat. Kolem cinkají zvonky krav, jsou slyšet nějaké hlasy… Snad žádná kráva nezakopne o naši šňůru! Zítra bude líp, musí… Aspoň, že Kamča vypadá, že je v pohodě :-).