Hlásíme, že jsme vyjeli!

Proběhlo samozřejmě několik etap loučení s rodinou a menší předcestovní nervičky. S naším pejskem bychom se loučili rádi, ale dbáme na to, že loučení psům způsobuje trauma. Proto přišlo vhod tmavé sklo vlaku, přes které Dafka neviděla dovnitř a my mohli ze všech sil mávat. Pokud si klepete na čelo, proč tomu psovi mávají, tak nejste pejskaři :-).

Pojďme zatím ve zkratce k tématu zavazadel, respektive batohů. Vzhledem k tomu kam povedou naše kroky po 5 dnech v Barceloně (pro ty kdo neví, tak na přechod trasy Gr11, což je cca 850km od Atlantiku ke Středozemnímu moři přes Pyreneje), docela hodně úsilí, času i peněz jsme investovali ke snížení váhy našich zavazadel. Celé balení před cestou se tentokrát neslo ve znamení jednoduchého nachystání dle gearlistu (seznamu vybavení), který byl pečlivě promyšlený již několik měsíců předem. Samozřejmě byly náznaky balení všeho co přišlo pod ruce pro strýčka příhodu (moje role) a taky striktní zásadovost a ani gram navíc (role Marki). Na tohle téma mám v plánu samostatný příspěvek, takže zatím jen takto krátce. Výsledkem je, že máme každý jen svou krosnu. A brašnu s foťákem, ten se nějak nevlezl, jelikož nám doma zůstaly zbytky potravin, vín a čokolád. A taky dva 2dl zbytky slivovice :-). Batohy před přidáním těchto zbytečnosti víceméně odpovídaly gearlistu a oba se tak vešly pod 11kg. Na vlak jsme i s vodou odjížděli s váhami cca 14kg a 18kg. Což bylo tedy hlavně u toho těžšiho dost a potvrdilo se mi, že se odlehčování vyplatilo. Jen je trochu problematické, že kromě toho treku potřebujeme taky nějak fungovat nejdříve v Barceloně a potom ještě měsíc na Korsice. Ale o tom jindy…

S heslem „Cesta je cíl“ (ač je to klišé, dává mi to heslo opravdu velký smysl) jsme začali cestu první vlakovou etapou z Ostravy do Prahy. Samozřejmě jsme jeli tím „žlutým“,  přece bychom nejeli bez cappuccina, croissantu a dortíku :-). Hezké překvapení nám ale připravila slečna stevardka, když nám přidělila láhve vody s takto výstižnými slogany! Vystihla nás opravdu dobře: já dostal „VYDRŽ“ a Marki „PRIDAJ„. Jak symbolický začátek…

V Praze jsme vyplnili čas procházkou po nábřeží za slabé letní přeháňky, Marki dokázala úplně rozervat složku na doklady (ano, ta co měla vydržet 3 měsíce) a já prožil šok při pokusu o první fotku (nefunkční protáčející se roller kolem spouště a částečně nefunkční spoušť). Bezva začátek :-(. Naštěstí jsem po chvilce točení (hned po zamáčknutí slzy) roller zřejmě vrátil do původní polohy a začal se chovat správně. Věřím, že už napořád. Stihli jsme se ještě potkal s kámoškou a cestovatelskou partačkou Iv, se kterou jsme sjezdili mimo jiné i Spojené Státy, takže proběhlo další dojemné loučení.

Pokračujeme zase žlutým, tentokrát autobusem, směr Berlín. Musím poznamenat, že žlutým autobusem jsme už tak cca 6 let nejeli a za tu dobu luxus cestování zase o kousek poskočil..

Tak jo, právě se objevil další kameňák na rozjezd :-). Marki vypadla plomba!!! Při telefonování!! A to jsme ještě prosím ani neopustili hranice. No nic, po panice a větách typu „zastav autobus, nikam nejedu“ jsme se uklidnili, plomba je to malá a někdo už to cestovní pojištění někdy otestovat musel :-). Každopádně v ČR už nic nepořešíme, takže jedem dál :-).

Původně nás po příjezdu do Berlína Südkreuz čekala cesta nočním městem zpět na letiště. Zpět proto, protože náš RegioJet zastavuje i tam, jen jízdenka je podstatně dražší, i když je to blíže. Nicméně zeptat se je to nejsnadnější a kupodivu to nikomu nevadilo :-). Takže se chystáme k nočnímu odpočinku na luxusních sedačkách místního zavřeném bistra. Jediné, co nás mírně zarazilo, byla bezpečnostní kontrola včetně skenování všech zavazadel (i těch do zavazadlového prostoru) ještě před odbavením zavazadla. Potom jsme pochopili, že šlo o lety do Turecka…

Okolo 4:50 nás někdo vzbuďte prosím! V 6:50 bychom měli vzlétnout do oblak směr Barcelona. A na události z posledních 48 hodin na letišti v Turecku prosím na chvíli všichni zapomeneme!

Den 0 – done