Datum: 15. – 16. 9. 2018
Sraz máme na Svinovském nádraží, kde využíváme služeb českých drah. Do Brna přijíždíme na minutu přesně a mámě dvě hodinky čas, tak jsme si ještě vychutnali tamější víkendovou atmosféru. Ulice jsou živé, lidé klábosí, smějí se, křičí, všechny podniky praskají ve švech, na náměstí se pořád něco děje, jí se a hraje.
Vždycky mě nutí k zamyšlení, jak se atmosféra jednotlivých českých velkoměst liší. Být na cestách a navštívit za sebou kupříkladu Ostravu, Olomouc a Brno, jsem přinejmenším zmatená.
Ve 21 hodin odjíždíme žlutým autobusem směr Vídeň. Po letech, co jsme s ním pořádně nejeli, musíme konstatovat, že se nic nezměnilo – kafe pořád není kafe, sluchátka nefungují, stejně jako některé obrazovky a wifi, ale jede na čas a šlape jako hodinky. Přestávky byly co chvíli, tak jsme se chodili protáhnout a Janka nás bavila svými kliky uprostřed parkoviště, prý aby neměla ztuhlá záda.
Projížděli jsme kolem Udine, Benátek, Padovou i Bolognou a v 11 hodin jsme vystoupili ve Florencii na parkovišti Villa Costanza. Hned u něj stojí nová tramvajová linka T1, která Vás za 20 minut doveze přímo do centra za 1,5 euro. Na zastávce jsou automaty na jízdenky, ale bohužel neberou kreditní karty. Lze koupit i sms jízdenka, ale POZOR, jen z italské simky. Mají v tom ještě mouchy. Jízdenku jsme nakonec zakoupili v místním bistru a v centru přestoupili na autobus, který nás vysadil až u našeho Airbnb.
Dalo mi docela zabrat najít něco v centru a zároveň za rozumnou cenu (cca 1200/pokoj) a nároční jsme rozhodně nebyli, spíše naopak. Hledala jsem klidně i sdílený pokoj, kde by si jeden z nás mohl ustlat na zemi.
K tomu ale většina hostitelů, které jsem oslovila, nebyla nakloněna a chtěli příplatek, přestože je jinde pravidlem, že osoba navíc není problém. Lépe jsme si ale vybrat nemohli – pořád ještě v centru, bohémská hostitelka Glorie a stylový byteček. Pokud by měla reprezentovat typickou místní obyvatelku, znamenalo by to, že lidé ve Florencii jsou tvořiví a velmi osobití, v bytě vůbec nehromadí věci, skoro se v něm ani nezdržují, jí zásadně venku a tráví spoooustu času se svými přáteli, sousedy a rodinou. K bytu patřila i malá zahrádka, ale v tom suchu se v ní zeleň musela hledat a co nás překvapilo, i tak se tam líbilo komárům. V suché trávě si hověla suchozemská želvička – nečekaný spolubydlící.
Odpoledne jsme vyrazili do centra, ve kterém jsme byli s Kamčou před 15 lety a nepamatovali si z něj kromě sochy Davida a obydleného mostu s holoubkem vůbec nic. Přidejme ještě florentskou katedrálu a ohromné tržiště plné dobrot a máme tu hlavní lákadla celé metropole. Na to, že už bylo po sezóně, Florencie pořád praskala ve švech.
Dopravní značky vyzdobil nějaký šprýmař, takže nás rozesmíval Ježíš domalovaný na slepé ulici nebo človíček nesoucí kládu na jednosměrce.
Jak já mám ráda to bloumání uličkami, občas omrknout nějakou tu hnědou šipku, směřující k tomu prý NEJ, všímat si detailů, posedět na schodech a sledovat peroucí se holuby, pouliční umělce a hlavně ochutnat každou dobrotu, která mi rozzáří oči. U nás to byla jednoznačně zmrzlina. Našli jsme zapadlou zmrzlinárnu, kde vypadalo všechno tak lákavě. Ještě, že je zvykem dávat v jedné porci dvě chutě – všimněte si, ne příchutě :-). Pistáciová zmrzlina z pistácií nebo skoro černá kakaová zmrzlina bez mléka se u nás pořád ještě shání těžko.
Večer jsem si přála vzít nás na místo, odkud by byl krásný rozhled na město a okolní přírodu. A našli jsme! Piazzale Michelangelo je ideální na západy slunce a líbí se tam i místním, takže atmosféra stojí zato! Na schodech jsme vybalili celý náš bufet – čerstvé velikánské olivy, tortily a vínečko a pozorovali jsme hru světel nad horami, kde zítra budeme i my a nebo možná na úplně opačné straně, kdo ví, na tom přece vůbec nezáleží…
