DENNÍ VZDÁLENOST – 18 km

STOUPÁNÍ – 1000 m

KLESÁNÍ – 350 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 224 km


Ráno jsme poprvé vstávali, až když slunce osvítilo náš stan. Teda předtím jsem dva budíky vypnul, jelikož byla pořád zima :-). Luce sice vstával dřív, ale měl hodně vlhký stan, tak taky čekal na slunce. 

Bylo jasné, že dnes bude vedro, takže Marki vyprala pár kousků prádla v potoce. Potom dokonce vyprala sama sebe :-). 

Postupně se začali probouzet i skauti, takže se na louce udělalo rušno. Procházeli první turisti, no přece jen bylo okolo 9 h. 

Do města jsme šli přes louky, kde jsme narazili na cedulku s piktogramy, kde nás docela zarazilo, že do přírodního parku nesmějí psi! Dokonce ani na vodítku! Všichni je tady vodí, nikdo to nedodržuje, ale kdo takový nesmysl proboha vymyslel? Zvlášť, když se za pár metrů vynořilo obrovské SKI středisko plné budov, lanovek, vleků a sněžných děl.

Ve vesnice Candanchú hned narážíme na Supermercado, bude prasácka snídaně :-)! Když sedím před obchodem na lavičce a chci vytáhnout z kapsy mobil, vypadne mi krytka objektivu přímo do kanálku pod lavičkou. Je to takový ten odtokovy žlábek s mříží. Zatímco Marki nakupuje, jdu najít 2 větvičky na vytahování, a když Marki dorazí, přidá svoje 2 ruce a krytka je venku. 

V obchůdku měli náš typ plynu. V regálu mezi potravinami! Projistotu ho zkoušíme a nefunguje. Marki ho jde vrátit, ale vrací se s další bombou, prý tahle je už funkční. Candanchú vlastně ani není vesnice, spíše jen středisko plné hotelů. Já tam snad ani neviděl obyčejný dům.

Vycházíme okolo 11 h. Chvíli jdeme podél silnice, která spojuje Francii se Španělskem, později se oddělíme a začneme stoupat do vedlejšího údolí po širší kamenité cestě. Okolo nás významně hučí řeka Rio de Canal Roya. Kolem ní bychom měli jít dnes až do nejvyššího místa k jezeru Ibon de Anayet. Lesy postupně přecházejí v květnaté louky s dobytkem. Začíná být dost horko, takže pokud to jde, vyhledávame stín. Po chvíli už stín není nikde. Když přecházíme jeden z posledních potoků v údolí, raději filtrujeme vodu. Další by měla být až u jezera po převýšení cca 700 m. Jsme schopni vypít denně i 4 l vody na osobu.

Procházíme docela úzkým údolím asi 3 hodiny. Na konci se stezka začíná v serpentinách prudce zvedat. Je zajímavé, jak vypadají ta prudká stoupání zespodu náročně (časově i fyzicky) a nakonec je překonáte třeba za hoďku. I tady uhýbáme dvěma cyklistům, jeden z nich nemá ani přilbu.

Marki už těsně před hranou sedla nemá dostatek cukru, po pozdní snídani jsme totiž odložili oběd a ještě ve 4 odpoledne jsme nejedli. Dohání to hroznovým cukrem (má od bráchy pořádné zásoby), který na tu chvilku zabere a my se přehoupneme přes hranu. Nádherný rozhled. Nejdříve nás uvítají divocí koně. Bez plotů, bez zvonů na krku a bez značek na těle. Je mezi nimi i malinké hříbě, které sotva klopýtá.

U jezera odhazujeme batohy a obědváme. Po cca 30 minutách dorazí i Luce. V jezeře skončí zase jen naše nohy. Věci necháme ležet a jdeme fotit koně a projít se po okolí. Najdeme i vzdálenější menší jezírko, ale klesat k němu se nám nechce. V zadní části většího jezera narážíme na mokřady. 

Musíme sundat žabky a sandály a jdeme boso, občas až skoro po kolena v bahně. Místy se tam vyskytne i koňská hromada :-). Chuťovka!

S každým krokem se zvedá velké množství komárů, tak prcháme. Zvažujeme, že bychom zde zůstali na noc. Je to opravdu krásné místo. Původně jsme chtěli ještě hodinku sejít dolů směrem k městu, ať stihneme zítra nakoupit před siestou. Luce se rozhodl, že zůstane, a to nás nakonec přesvědčí a zůstáváme taky, protože bychom mu záviděli. 

Je ještě krásné teplo, tak se zkusím přesvědčit a jít do vody. Marki ale u břehu objeví, že jsou na dně pijavice a další breberky a na mě je to fakt studené, tak to vzdám. 

Marki si ještě vyběhne na blízký vrchol Espelunciecha (2399 m.n.m) opět po své vlastní stezce bez značení. Měla by to být cca hodinka tam i zpět. My ji pozorujeme zespoda dalekohledem a fandíme. Stavím mezitím stan, chystám spaní a vaření a jdu psát blog. Původně jsem teda zůstal, abych vybral nějaké fotky do příspěvku, ale Marki si odnesla nahoru foťák :-). Po jejím návratu vaříme a kocháme se, jak zapadající slunce vytváří stíny na protějších svazích. Okolo je dalších cca 7 stanů, ale jezero je velké, takže se to zcela ztratí. 

Na konec dne nás čeká zajímavé představení. Nejdříve se přímo kolem nás začnou prohánět koně (tedy po pravdě je s nimi i jeden oslík). Chodí tak blízko, že Luce se jde uklidit do stanu s hláškou „Nejsem tady“. Nejdříve jen dva jedním směrem a potom celé stádo zase zpět, tentokrát už běží. Po koních (to už je cca 9 hodin večer) projedou kolem 3 bikeři. Je to rodinka, všichni špičková celoodpružená kola, syn dokonce elektrické. Upozorňuji, že jsme ve výšce 2220 m.n.m. a je 9 hodin večer. Přijeli cestou, kde zítra budeme scházet, ale jednoduchá a krátka určitě není. Potom se nám tady začne prohánět vrtulník. Vyletí z údolí a snaží se přistát. Dokonce nás napadá, že jsou to rangers, a jdou nám všem dát pokuty a vyhodit nás. Ale přistanou na jednom místě, vzletí a přeletí nad stádem koní, které tím samozřejmě splaší. Potom přistanou o kousek dále. Tam chvíli sedí a zase odletí. Za dalších 5 minut je vrtulník zpátky, tentokrát si sedá na hrany protějších kopců. Jediné vysvětlení co máme je, že je to prostě vyhlídkový let při zapadajícím slunci.

Komáři už zmizeli, ale dost se ochlazuje, tak před 10 h jdeme do stanu. Máme v plánu vstávat v 6 h. Do vesnice Sallent de Gállego je to cca 3 hodinky.