DENNÍ VZDÁLENOST – 15 km

STOUPÁNÍ – 1000 m

KLESÁNÍ – 1300 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 269 km

Když ráno vstaneme, stan je poprvé úplně suchý. Vyrážíme už v 8 h. Sestup není nijak náročný, k chatě Refugio de Bachimaña je to cca 2 hoďky. Míjíme další jezera až přicházíme k přehradě Embalse de Bachimaña Bajo. Je to obří přehrada ve výšce přes 2000 m.n.m. Od rána je vedro, tak se rozhodneme pro velké prádlo. Kalhoty už od prachu a potu změnily barvu z černé na šedou, tak si to zaslouží nejvíce. V okolí chaty potkaváme houfy turistů. Někteří mají na nohách jen obyčejné látkové tenisky. 

Chata je obrovská – 4 patrová. Uvnitř se zdá docela luxusní. Je téměř nová, byla postavena v roce 2012. Dokonce má i splachovací záchody a teplou vodu v koupelně, no neberte to :-). 

Od chaty je možno sestoupit 600 m.n.m do místa Baños de Panticosa a potom zase stoupat nebo dle map v mobilu traverzovat po nové variantě Gr 11, která se drží pořád ve výšce cca 2200 m.n.m. a později se připojí k hlavní trase. Volíme traverz. U chaty cestu najdeme, ale dále je to docela boj. 

Značku jsme nepotkali ani jednu, jdeme pouze podle „mužíků“. Ti jsou sice co 50m, ale někdy je staví i tam, kde si jen myslí, že vede cesta a ono je to špatně :-).  

Zajímalo by mě, kde to Mapy.cz vzaly, že je to nová varianta. Jdeme s pomocí GPS. Občas 100 m stoupáme, občas zase klesáme, jednou se dokonce necháme dalšími lidmi strhnout a cca půl kilometru jdeme špatně, takže se musíme vracet. Ale když vidíme ty serpentiny dolů a nahoru, které bychom jinak museli absolvovat, tak je nám na zkratce dobře. Stezka rozhodně není pro lidi se závratí, pod námi jsou hluboké srázy, cestička je úzká a místy se sesouvá. 

Asi v půlce narážíme na potrubí, které vede po skále svisle dolů až do termálních lázní. Roura pokračuje také horizontálně a navíc to dle dokonale rovného traverzu, který vytváří ve svahu, vypadá, že po ní půjdeme i my a to dalších několik kilometrů. 

Odhad byl správný. Je to železná hrubostěnná trubka o průměru cca 30-40 cm, ve které je slyšet čvachtat vodu. Mnohokrát jdeme přímo po ní, jelikož je chodník hodně úzký. Na mnoha místech je od padajících kamenů značně prohnutá, jinde kompletně zmizí v zemi. 

Naše překvapení pokračuje, když si to trubka namíří do tunelu ve skále. Má délku cca 30 m, strop sice vysoký, ale batohy musí dolů. Tunel překonáme, pokračujeme dál a za chvíli znovu, tentokrát mnohem delší úsek. Tohle už bez čelovky nepůjde. Zkoušíme hledat cestu kolem, dle vyšlapané uličky nejsme sami, ale obejít to nelze. Nasazujeme čelovky a jdeme. Alespoň je poprvé využijeme. Večer potřeba nejsou, chodíme spát před úplným setměním. Tunel má asi 80 m, chvíli můžeme jít s batohy, ale trubka v tunelu stoupá, takže ji musíme podlézt. Připadáme si už fakt hloupě. Jak na nějakých prolézačkách a ne na turistické trase. Chodník je přitom místy úmyslně rozšířený a vyskládaný kameny. O pár metrů později přes něj zase roste rozvětvený strom. Narážíme na dva Francouze, kteří zjišťují, zda jsou na správné cestě. Mají přitom vytisknuté mapy, kde jsou také dvě varianty GR 11.  

Po chvíli další „špek“ v podobě praskliny v potrubí a příjemného rozprašovače přes celou stezku. Potom už se konečně připojujeme na hlavní trasu. Neuspořili jsme čas, ale zato klesání a stoupání určitě!

Stoupání pokračuje v úmorném vedru a dostáváme se k jezerům Ibones de Brazato. Největší z nich je zase přehrada. Marki je šíleně vyčerpaná vedrem, prý už tepleji být nemůže. Nevypadá dobře. Už dva dny nosí rukavice a dlouhý rukáv, protože je spálená i přes náš opalovací krém s faktorem 30. Dáváme si dlouhou pauzu. Marki si myje vlasy v jezeře a je nadšená, že může poprvé ponořit celou hlavu do vody, ne si jen vlasy polévat vodou z ešusu. Za tu chvíli na slunci ji na rukách naskáčou puchýřky. 

Vycházíme okolo 4 h nastoupat posledních 150 výškových metrů do dnešního nejvyššího sedla nad jezery. Cesta je v průvodci popsána jako obtížná a za špatného počasí nebezpečná, tak jsme zvědaví, co náš čeká. Nejprve traverzujeme suťoviskem kolem přehrady a po chvíli stoupáme prakticky ve vodopádu. Zajímavé a ve špatném počasí opravdu nepříjemné místo. Zbytek cesty už je snadný přes dlouhý úsek v angličtině výstižně „boulderfields“. Zkrátka popadané velké a malé kameny. Nelze odhadnout, který kámen drží a který uhne pod nohama. 

Marki je špatně, má úžeh. Dnes bylo opravdu šílené vedro a celý den jsme na slunci bez možnosti stínu. Sestup bude náročný na kolena a stabilitu. Čeká nás nekonečné klesání skrze kamenné moře jako před sedlem. Tohle Marki kupodivu baví, takže i přes motání hlavy a únavu hopsá z kamene na kámen. Zatímco já tento terén nerad. Vždy si pečlivě promyslím, kam šlápnout a kam dát hůlky a šíleně mi to trvá. Až se země začne zelenat trávou, tak nacházíme krásnou obrovskou rovinku na spaní. 

Je krásně. Máme rozhled na velkolepou horu Vignemale (3298 m.n.m.). Dle předpovědi počasí prý v příštích dnech zjistíme, jak vypadá místní déšť a taky bouřka. Stan stavíme v kamenné ohrádce, kterou vystavěli naši předchůdci. Součástí je i lebka krávy. Opodál je na zemi kostěnné „puzzle“.