DENNÍ VZDÁLENOST – 23 km

STOUPÁNÍ – 200 m

KLESÁNÍ – 1000 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 292 km

Ráno se nám abnormálně nechtělo vstávat. Obloha nebyla úplně jasná, ale bylo teplo. Čeká nás dlouhý sestup, cca 13km a potom nákup v obchodě. 

Šli jsme širokým údolím, kdy se naproti nám tyčilo mohutné Vignemale. Na jeho druhé straně je trvalý ledovec, na naší straně je vidět strmá skála až na vrchol. Velmi nehostinná a suchá hora. Když sejdeme k řece Rio Ara, musíme ji přejít na druhý břeh. Problém je, že řeka tu začíná sléváním mnoha malých potůčků z okolních svahů a tímpádem je silná a divoká. Hledáme místo k přeskákání po kamenech, ale marně. Jdeme po proudu, není kam spěchat, trasa vede souběžně na druhém břehu. Marki se pokouší skákat přes kameny. Vím, že žádné bezpečné místo tam nebylo, takže už se jí chystám lovit. Doskáče do poloviny a zjistí, že dál to nejde a skáče zpátky :-). 

Nakonec dojdeme do místa, kde se řeka na chvíli rozdvojí. Proud je trochu slabší, tak řeku přebrodíme. Mezitím se hodně zatáhlo. V údolí vidíme, jak hory mizí v dešti, tak raději oblékáme nepromokavé oblečení a pláštěnky na batoh. Po hodině v suchu je zase sundáváme, déšť k nám nedošel. Údolí je plné květin a krav. Při sundávání kalhot mi nedojde, že mám boty plné kravinců a rozmáznu si jeden uvnitř. 

Řeka vytváří stále hlubší roklinu. Začne mrholit, prší a zase neprší. Obědváme pod stromy, které ještě neprokapaly. Když se blížíme ke konci této etapy – k místu San Nicolás de Bujaruelo, déšť se mění na trvalý. Jsou zde rozlehlé louky se spoustou cedulí „zákaz kempování“ a taky krásný starý kamenný most, kemp a refugio. I když dál vede značka lesem kolem řeky, raději volíme nezpevněnou cestu pro auta.

Po chvíli dorazíme k dalšímu kempu – Camping Valle de Bujaruelo,  kde má být obchod. Že je siesta, to víme, ale když nahlédneme přes dveře, jsme dost zklamaní. Je tam kempingové vybavení, tak 10 plechovek něčeho, hygienické potřeby a alkohol. Tam určitě nenakoupíme jídlo na 5 dní.

U dalšího historického mostu pokračujeme po značce, od které se později odpojíme a po silnici dojdeme do cca 3km vzdálené vesnice Torla. Značku si vybíráme, neboť vede zářezem vysoko ve skalní stěně. Máme krásné rozhledy i slunečné počasí. Vyhlížíme nějaké místo na spaní mimo národní park Ordesa, kde už se nesmí spát nikde. Dle varovných tabulí jsou zde na to přísní. 

Do vesnice dorazíme v 5 h, kdy končí siesta. Je malá, plná krásných kamenných domů, se spoustou hotelů a outdoorových obchodů. Těch je tady snad 10 na jedné ulici. Usedám do nejrušnější části hlavní pěší zóny. Mám rád ruch, když jsme v civilizaci. Marki nakupuje. Teoreticky stačí zásoby jen na 4 dny, ale je možné, že se zdržíme na Refugio de Góriz. Máme v plánu odtud podniknout jednodenní výlet na Monte Perdido (3348 m.n.m.), ale dle předpovědi to spíše vypadá, že nás počasí nepustí ani na další etapu. Překvapivě jsou obchody zase dost špatně zásobené a drahé, takže je Marki obíhá jeden po druhém. Je dost těžké si to rozplánovat a na nic nezapomenout. 

Večeře jsou stereotypní s ohledem na váhu. Těstoviny s omáčkou v sáčku jsou stálice a k tomu přidáme další těstoviny kvůli množství, případně tuňák. Další obdobou je bramborová kaše s bylinkami a olivami nebo těstoviny s rajským protlakem a bylinkami. Mají tu také predvařenou rýži v mističce, takže to ušetří plyn, ale je dost drahá,těžká a je málo kde. Na první dva dny si také nakoupím zásobu salámů, které ale déle nevydrží. Marki je na tom jako vegetarián hůř. O svých sojových a zeleninových pomazánkách si může nechat jenom zdát. Z nouze už si dává k večeři taky tuňáka. Už je totiž dost znát úbytek tuku, tak přitahujeme pásky, co to jde.

Mezitím střídavě prší a neprší, ale už se to mění i v bouřku, ale jsem pod střechou a batohy naštěstí v pláštěnkách. Kontaktuji se s domovem, jelikož zase chytám signál. Vyrážíme okolo 8 h, ještě si vesnici projdeme. Je zde i zajímavý starý objekt, něco mezi hradem a kostelem. 

Přichází další bouřky, přečkáme je v podloubí. V autobusové zastávce na okraji vesnice ještě přebíráme jídlo a přesypáváme ho do uzavíratelných sáčků, tzv. ZIPLOCK. Déšť znovu zesílí a tentokrát nám poprvé Pyreneje ukazují co dokáží. Z nebe padala voda, po silnici během pár sekund tekla řeka, neskutečně silné poryvy větru, že jsme měli pocit, že musíme držet zastávku. Do toho nebe prakticky v kuse osvětlovaly blesky. Tohle by nás prolilo skrz naskrz. 

Pořád nevíme, kde budeme spát. Nálada je dost špatná. Déšť sice ustal, ale bouře je slyšet dál všude okolo. Uvažujeme nad kempem. Koketujeme také s myšlenkou, že když jsme si museli cestu prodloužit kvůli obchodu, tak si ji zítra zase zkrátíme autobusem z vesnice na začátek kaňonu Ordesa. Po cestě sem jsme si všimli, že hned za posledním hotýlkem je nezahrazený vstup na louku (všechny ostatní byla zahrazené plotem nebo alespoň provazem). 

Když jdeme po chodníku, zastavuje hned vedle auto. Mladí španělé se ptají, zda nás nemohou někam svézt, když je takový nečas. Zase utvrzení v tom, že dobrých lidí je více než těch špatných. 

Bohužel nás nemají kde vzít, nevíme kam :-). Přicházíme na louku, v rohu pod stromem zjišťujeme, že téměř nejsme vidět, tak stavíme stan.

Je to docela výzva, jelikož zase dost prší a stan jsme v dešti ještě nestavěli. Chci využít možnost postavit nejdříve tropiko a potom pod něj už v suchu upevnit vnitřní stan. Je už hodně tma a nevíme co je na zemi. Zdá se, že by to mohly být nějaké suché kravince, tak to raději zahážu slámou. Jsme rádi, že jsme si pořídili po dlouhém výběru právě náš stan MSR Hubba hubba NX, zatím nás v ničem nezklamal!

S plnými batohy a tolika mokrými věcmi je pro nás náročné zjistit, jak to logisticky provést, ať si nezamočíme vnitřek stanu. Nějak se to podaří, jsme na sebe pyšní. Vaříme přímo ve stanu za zvuku bubnujících kapek deště. Snad budeme v suchu.