​DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km

STOUPÁNÍ – 1000 m

KLESÁNÍ – 1300 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 329 km


V noci byla zima, skoro mrzlo. Večer nám dost foukalo do boku stanu, tak jsem pomocí hůlek a univerzálního lanka stan lépe upevnil, takže s ním vítr moc nelomcoval. Vstávali jsme, až se trochu oteplilo v 8 h. Jak jsme se v té kose uměli rychle zabalit!

Vyrazili jsme do sedla Collata Añisclo (2430 m.n.m.), které bylo od našeho „kempu“ jen 20 minut. Krátkým výstupem jsme se zahřáli, tak jsme mohli sundat přebytečné vrstvy oblečení. 

Začíná náročný sestup, který včera rakušan označil jako „steep 1000 meters down“ a doplnil to gestem ruky nakloněné do 45°. Kolikrát jsme si při sestupu na toto gesto vzpomněli. Začalo to samozřejmě po suťovisku – docela snadno po strmé cestičce. Postupně se sestup měnil spíše na velké schody z pořádných kamenů. Byl problém udržet značku, jelikož to všude vypadalo stejně. Občas vedla stezka po příkré kamenné plotně. Jít tady včera za mokra, bylo by to neschůdné. Nedávno se prý v mlze a dešti při sestupu v těchto místech zabilo několik skautů.

Byli jsme po ránu fit. Když jsme se dostali na hranu, kde začínaly stromy, konečně jsme se najedli. Super, nejhorší je za na námi! To byl omyl. Byli jsme v 1/3 a níže se terén spíše zhoršil. Hopsáme po kamenech, překonáváme vysoké schody, místy téměř lezeme ve skalní stěně. Pro nás jednoznačně nejhorší sestup na GR 11. Kolena bolí jako čert a je to nekonečné. Cestou nahoru je to snadnější, i když časově delší. 

Sešli jsme přímo k řece – to je dnešní nejníže položené místo. Pár metrů za řekou je Refugio de Pineto, cíl včerejší etapy. Bylo hezky, tak jsme se rozhodli, že řeku využijeme k očistě a praní. Voda byla fajn a krásné oživila ztuhlé a namožené svaly. 

Kdykoliv když během dne sundáme boty a nohy osvěžíme v ledové vodě, je to pro ně jako lázně a alespoň na další hodinku jsou jako po celodenním odpočinku. 

Zajímalo by nás, co je s Lucem. Včera vyšel okolo osmé hodiny, když zrovna chvíli nepršelo. Ptali jsme se rakušanů, jestli ho nepotkali. Říkali, že ano, a že byl vyděšený z prudkého sestupu v prvním sedle. Chystal se dojít až na tuto chatu. Jelikož jsme ho nepotkali, asi se mu to povedlo. Klobouk dolů! Nám tento sestup právě zabral téměř 4 hodiny a to jsme byli čerství po ránu.

Pokračujeme asfaltovou cestu dále do údolí 3 km. Na jeho konci je luxusní hotel. Stezka vedla i kolem řeky, ale rozhodli jsme se, že asfalt pro nás bude odpočinek. Dokonce i Marki, která asfaltky a lesní cesty nemá ráda, je teď preferuje, když to jde. Ono je jich totiž docela poskromnu. 

Dostal jsem nápad, že by v hotelu mohli mít nanuky. Neměli, pouze v restauraci podávali poháry, ale v podloubí byl automat na nápoje v plechovce, tak jsme si dopřáli alespoň ledovou Coca-Colu. 

Za kaplí Ermita de Pineto jsme začali stoupat, bolavá kolena byla cítit. Stoupalo se prudce v rozumném terénu. Nejvyšší místo je dnes ve výšce 2150 m.n.m., takže nás čeká cca 900 výškových metrů. Už při dopoledním sestupu jsem podle mapy a kompasu identifikoval, kde odpoledne budeme stoupat a bylo to doslova přes cestu. Viděli jsme ty krásné louky, kterými teď procházíme. 

Jen nebýt těch 1200 metrů dolů a 1000 metrů nahoru. Takhle je to tady každý den. Hřebeny tady chybí, ještě jsme po žádném nešli. 

Etapy v průvodci jsou naplánovány tak, že se jde většinou z údolí stoupá nahoru, následuje úsek ve vysoké nadmořské výšce a potom se zase klesá, což je fajn pro tělo. Často je klesání plynulé a dlouhé, třeba i 10 km. My ale etapy dle průvodce nedodržujeme. Jednak je nestíháme a jednak jsou psané pro lidi, co nemají stan, takže končí u chaty nebo vesnice, kde se obtížně kempuje.

Na náhorní plošině v cca 1600 m.n.m potkaváme spousty turistů, kteří tu došli po široké lesní cestě. Jsou tu vyhlídky na Monte Perdido a jeho ledovce. Stoupáme prudce dál do 2000 m.n.m. Otevře se před námi další náhorní plošina plná luk. Takhle hory máme nejraději! Jsme vysoko a přitom na rovině, s rozhledy na okolní štíty. Kolem nás je zeleň a život. 

Procházíme kolem opuštěné Refugio Gandero. Včera jsme zvažovali, že zde přespíme, ale je to opět jen nouzový přístřešek. Před sedlem nacházíme nádherné místo! Jako by bylo malované. Naprostá rovinka krásné jemné trávy (i když s kravinci). Z jedné strany se zvedají mohutné špičaté vrcholy, ze strany druhé jen 10-ti metrové skalky prorostlé křivolakými borovicemi. Měla by tady být voda. Nacházíme špinavou nádrž pro krávy, do které je ale přítok čisté vody z trubky. Přehoupneme se přes sedlo a jsme v dalším údolí. Hory jsou zahalené v černých mracích.

Přesně podle průvodce nacházíme místo na spaní po 15 minutách sestupu. Krásné rovné loučky, které jsou trochu utopené v okolní krajině, takže tady ani moc nefouká. Naproti vidíme širokou prašnou cestu. V serpentinách se šplhá na protější kopec až do výšky cca 2500 m.n.m. Dále na sestupu máme potkat pozůstatky těžby stříbra z 12. století, cesta s tímto nejspíše souvisí. 

Půlhodinku před námi je malé travnaté parkoviště. Překvapivě tam parkuje více aut, asi se jedná o profláknuté místo na spaní. Je s podivem, že na cestě není zákaz vjezdu. Dolů nejdeme, společnost nepotřebujeme. Stavíme stan, všude kolem pobíhají svišti. Tolik jsme jich snad ještě neviděli. Na té zelené louce si říkáme „Svišti na golfovém hřišti“ :-)! Všude mají nory.

Škoda, že nemáme teploměr. Občas by bylo zajímavé vědět, kolik je reálná teplota. Když totiž večer dojdeme na místo, kde budeme spát, tak tělo začne okamžitě odpočívat a regenerovat, takže se dostaví zimnice, která po horkém čaji a uložení do spacáku odezní.