GR 11 – 2. ETAPA – Začátky jsou těžké

Datum: 6. 7. 2016

Vstáváme před 7h, čeká nás přece dlouhý den. Vypadá to, že teplý. Shodujeme se, že nejvíce nás bolí ramena. 

Po kilometru přicházíme do sedla, kde je podél cesty řada piknikových stolů, rozlehlé louky… Tady by se spalo! Bohužel všude cedulky se zákazem stanování. Krávy a kravince, kam se člověk podívá. Aspoň tady posnídáme. Mlha se střídá se sluncem pořád dokola.

A pak něco cítím v botě a okamžitě mě napadá, o co se jedná! Do boty mi ráno nejspíš vlezl slimák, 2 km si tam vegetoval vedle nohy a teď, když mi noha popojela dozadu je po něm :-(. A ještě ke všemu se Kamča válí po zemi smíchy! Tak dobře, udělej si fotku a potom už mi podej papírový kapesník! Moc se to nedaří, tak je z toho 15 minut pauza. Chudák.

Sestupujeme ze sedla Colado de Erlaitz. Konečně příroda! Zelené kopečky, buky porostlé mechem. První etapa dle knihy měla končit ve vesničce Bera, náš cíl je dojít dnes alespoň kousek za ní. V údolí je přehrada na pitnou vodu – San Antón. Už se mi dělá puchýř i na druhé noze – asi ze zátěže. Už ať sníme vše, co máme navíc. U přehrady hledáme kostel, má v něm být studánka a my jsme témeř na suchu. Jsme překvapení, že je oplocený, asi kvůli zvířatům. Branka jde naštěstí otevřít. Nebýt průvodce, myslíme si, že je to nějaký soukromý objekt. 

Nikoho nepotkáváme ani v jednom směru, divné.Krajina se mění, pastviny střídají lesy. Blížíme se k vesnici Bera. Vyjasňuje se, tak jsou konečně nějaké rozhledy. Během dne se nacházíme ve výšce do 500 m, vesnice je ale opět v 0 m. Už z dálky je slyšet auta, vidíme zase nějakou větší silnici.V nohách máme už 14 km, záda bolí, kostky na bocích se ozývají, co minutu si musím všemožně přenastavit popruhy. Už fakt nemůžeme. 

Ve vesnici přecházíme historický kamenný most. Poprvé se křižujeme také s trasou Santiago de Compostella. Hledáme obchod. Po kilometru složíme batohy za infocentrem a Kamča jde hledat na vlastní pěst. Po půl hodině se vrací, že našel jen automat na bagety. Tak to mě pobavil! Vypadá prý jako bežné automaty na sladkosti, ale vypadne bageta! Tak se ptáme v infu, jestli je v městečku nějaký supermarket. Nene, jen menší obchůdky bez pečiva a ovoce, pekárny a ovocnářství jsou zvlášť! Navíc jsme prý kolem několika z nich prošli, ale byla siesta (končí mezi 16 – 17.30), tak jsme si jich ani nevšimli. Na dveřích často není jediný nápis ani otevírací doba!

Konečně nakupujeme. Kamča chce nějaké sladké pití. Napadla mě Sangria. Oba jsme nadšení, jdeme dnes už přece jen kousek. Ale jaký kousek! Kopec Santa Bárbara – 3 km chůze, ale převýšení 400 m. Kamča letí vpřed, jinak by to prý musel zabalit už ve vesnici, já se vleču za ním. Dorazím 10 minut po něm s jazykem na vestě. Radostně mi oznamuje, že vedle už je postavený stan. Stanuje tam blond slečna z Německa, která jde stejnou trasu, jen opačným směrem. Takže za 2 dny je v cíli! Má super rovné místo na spaní, my stan nakonec rozděláváme u pamatníku s náhrobky. Celou noc mám z toho místa špatný pocit. Aspoň že výhledy jsou nádherné! Popíjíme Sangriu a sedíme na lavičce u křížků až do tmy.

Ušli jsme dnes cca 19 km. To nemůžeme zvládnout! Jsem tak vyčerpaná a to jdeme jen dva dny. Ale dávám tomu týden a veřím, že si zvykneme, snad.