DENNÍ VZDÁLENOST – 17 km

STOUPÁNÍ – 800 m

KLESÁNÍ – 1100 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 366 km

Ráno je nebe opět krásně modré. Když jsem se ale v noci šel vyvenčit, byli jsme v hustém mraku. Posvítil jsem do toho čelovkou, vše se zahalilo do bílé barvy, ale pořád jsem nic neviděl. Však to znáte se světly aut v mlze. Raději jsem nechodil daleko, abych stan ještě našel.

Do nejvyššího místa etapy – sedla Collata Chistau – je to 50 minut. Chvíli jdeme opět po široké štěrkové cestě a poslední metry stoupáme suťoviskem kolmo nahoru. Pořád se necítím dobře a chytly mě střevní obtíže. Nahoře už je krásně slunečno, tak nahodíme kraťasy. Potkáváme docela dost lidí, mířících na blízký dostupný vrchol. Krajina se naprosto mění. Hory jsou dramatické a mají načervenalý nádech, údolí je zelené a plné květin. Lehce klesáme spíše traverzem s nádhernými výhledy. Míjíme další kamennou chatku, která je ale zamčená. Když ji Marki okukuje, vyděsí chlapíka, který tam na slunci odpočívá. 

Jak byla cesta nahoru do sedla nudná a nezajímavá, tohle údolí nám to vynahradí. Projde další skupinka lidí, tak pořád zdravíme „Hola“ a úsměv! Je to jako v našich horách pozdrav „Ahoj“, jenže tady se zdraví opravdu všichni. Po chvíli stoupáme ještě do jednoho sedla Collado de las Collás ve výšce 1851 m.n.m. Pokračujeme po oblých kopcích na otevřených loukách. Přímo na stezku občas vytéká potůček a nechává po sobě silně železitou stopu. Jak je občas stezka promočená a kluzká, prásknu sebou o zem. Hold jeden kámen v rozmačené hlíně nedržel tak pevně, jak jsem doufal. Padám hezky a pomalu a sednu si i s batohem do nějakého měkkého keříku. Stav pádů je 2:1, Marki spadla hned ze startu v jeden den dvakrát :-).

Klesáme kolem další zachovalé chatky Refugio de Lisierto, vypádá docela udržovaně. Uvnitř jsou dvě místnosti, jedna začouzená s krbem a druhá oddělená s jednou postelí s molitanem. Dnes je naše nejnižší nadmořská výška cca 1500 m.n.m. 

Nejnižšímu bodu na denní trase vždy říkáme, že je to výška „0“. 

Přicházíme na prašnou silnici vedoucí do zastaralého, téměř prázdného kempu, nabíráme v něm vodu přímo z kohoutku, neboť je výjimečně chlorovaná a vyhazujeme odpadky.  

Dáváme si za cíl, že velkou pauzu na oběd si dáme až na Refugio de Biadós ve výšce 1760 m.n.m. To ale znamená ještě vystoupat cca 200m. Hladoví dorazíme těsně pod chatu a rozhodujeme, že výhledy jsou zde zase jako namalované na plátně, které před vás někdo natáhne. Pod stromy nacházíme stín, tak se na cíle vykašlem. Odpočíváme a nabíjíme, co můžeme. 

Když máme pauze, je nabíjení nejefektivnější, jelikož celý panel lze nasměrovat kolmo na slunce. Taky lze telefony dobíjet přímo ze solární nabíječky.

Po cestě sem jsme si všimli, že na louce ležely obrovské bílé pytle svázané provazy a u nich stál jeep s rangery uvnitř. Později jsme pochopili, k čemu jsou a mé domněnky se potvrdily. Při obědě jsme slyšeli vrtulník. O pár vteřin později nám proletěl těsně nad hlavami a pod ním na laně vlál zaháknutý bílý přepravní pytel. Takhle se zde zásobují horské chaty. Za minutu už se vracel. Rangers připoutali další pytel a už letěl zase do jiného údolí na jinou chatu. Takhle nám nad hlavami proletěl 10 x. 

Procházíme rozpadlou opuštěnou vesničkou, na loukách je rozeseto asi 30 chalup. Stoupáme po strmé hraně údolí Añes Cruces, pod námi hluboko teče potok a svah se místy drolí. Moje krize pokračuje. Celý den mě trápí střevní trable. Nemyslím, že je to z vody, spíše z nějakého jídla. Jsem na to docela citlivý. Ale je pravda, že ne všechnu vodu filtrujeme. Cesta nahoru je tak pro mě spíše boj se sebou samým. Docela často zakopávám. K našemu dnešnímu místu na spaní je to asi 2 h. Když uvidím na louce daleko před námi chatku, v jejíž blízkosti máme spát, je to pro mě jako živá voda. Ždímám ze sebe poslední zbytky energie, jen ať jsem tam co nejrychleji. Marki je z udolí nadšená, obdivuje květiny i kaňon potoka. Jde se jí dobře. 

Když dojdeme do cíle, posedává u vody jedna dvojice a jeden chlapík. Vyhlížíme, kde budeme spát, ale na první pohled žádné hezké rovné místo nenacházíme. Dvojice se nás jde zeptat, jestli jdeme z Refugio de Biadós a zda je tam dovoleno stanování. Marki ví, že u této chaty se stanovat nesmí, tak jsou zkleslí. Vypadají sympaticky, tak otevřeně říkáme, že jdeme stanovat sem. Jen si postesknou, že je to tady hodně hrbolaté, nahodí batohy a jdou. Hned odbočí z cesty prudce nahoru k chatrči, kde zřejmě najdou rovné místo, protože po zbytek večera nás odtamtud šmírují, jak se nazí myjeme v potoce. My místo chvíli hledáme, ale nacházíme naprosto úžasné a rovné, blízko „koupelny“. Je teprve 6 h, tak se po koupeli opalujeme na karimatkách. Fakt luxusní večer. Samozřejmě jakmile zajde kolem 8 h slunce za vrcholky před námi, teplota spadne bez nadsázky minimálně o 20 stupňů a oblékáme péřovky.

Když kolem 11 h chceme jít spát, musíme se ještě vyvenčit. Tak nádhernou hvězdnou oblohu jsem nikdy neviděl. Mraky, které zahalovaly okolní vrcholy odfoukl vítr a nebe je úplně čisté. Zkusím vyměnit objektiv za světelnější a vyfotím pár fotek. Bohužel nemám žádný objekt v popředí, který by mohl být osvětlený, aby to vypadalo lépe. Sice zkouším experimentovat a čelovkou nasvicuju kopec před námi, ale výsledky jsou nevalné. Po pár minutách už jsem moc unavený pokračovat, tak zalezu do stanu a jdu spát.