​DENNÍ VZDÁLENOST – 12 km

STOUPÁNÍ – 900 m

KLESÁNÍ – 1000 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 441 km


K ránu se udělal docela velký vítr, který nás budil. Respektive nás budil kácející se stan, který jsme měli snahu přidržovat. Kolem procházeli turisti už od 6 h. Někteří vstávají fakt brzy!

Dnes jsme vybrali variantu GR 11-18. Některé úseky má trasa dvě varianty, přičemž jedna je brána jako hlavní a oficiální. V průvodci jsou vždy popsány všechny varianty včetně doporučení, která je lepší. Často je například jedna náročnější, takže je doporučená pouze za hezkého počasí. Tentokrát je to ale atypické. Oficiální trasa GR 11 začíná klesáním snad o 800 výškových metrů do údolí, aby později stejnou výšku nastoupala zpět. Časově měří zhruba 5 h, překonává převýšení 2000 m a měří 13 km. Naše varianta GR 11-18 měří jen 8 km, překonává převýšení  1300 m a trvá 3 a půl h. A co je hlavní, vede úchvatným údolím plným krásných scenérii. No kterou cestu by jste vybrali? 🙂 

Do dnešního sedla je to jen hodinku cesty po balvanech. Ráno není horko a navíc jdeme ve stínu. Dnešní sedlo má název Coret de Oelhacrestada (2475 m.n.m.). Je to zvláštní sedlo, jelikož je na něm v podstatě rovinka s jezerem a během chvilky se vyjde do dalšího sedla, které je o kousek vyšší a nemá název. Když přijdeme do doliny, hledáme místo, kde bychom schovali batohy. Vzhledem k tomu, že je dnes zase krátká etapa, rozhodli jsme se vyběhnout si blízký vrchol s hezkým názvem Montardo (2833 m.n.m.).  Batohy necháme za balvanem, jen máme trochu obavy, co na to krávy, které jsou tu v hojném počtu a taky abychom je ještě našli, neboť tu každý šutr vypadá stejně. Nechám na velkém kameni, kde se krávy nedostanou, i otevřený solární panel.

Cesta na vrchol a zpět by měla trval cca hodinu a půl. Do malého batohu, který máme pro tyto účely (váží necelých 100g), dáme jen vodu a bundu. Ta volnost pohybu, kterou člověk získá je nepopsatelná. Máme pocit, že můžeme lítat :-). Výstup je to jinak dost náročný a jako všechny vrcholy tady neznačený. Dole alespoň byla šipka Montardo. Před námi je vyšlapáno nespočet stezek, jelikož jde každý jinak a prakticky nekonečné množství mužíků, ukazujících všemi směry. Když se dostaneme na hranu a můžeme odbočit k vrcholu, o kterém si myslíme, že je ten náš, zjišťujeme, že je o kousek vedle a o kousek vyšší :-). No tak budou lepší rozhledy! Přejdeme malé sněhové pole, Marki po mě háže koule, ale ani jednou se netrefí. 

V sedle je šílená vichřice, která má sílu nás zhodit. O metr dál vůbec nefouká a po chvíli jsme na vrcholu. Tam zase fučí. Těsně před vrškem nás předběhli dva španělé, kteří nešli po stezce jako my, ale kolmo na vrchol! Nevadí, alespoň se můžeme navzájem vyfotit. Nemůžeme se vynadívat rozhledů do všech světových stran. Vidíme, kde jsme šli i 14 dní nazpátek. Tohle je jednoznačně doména vrcholů, o tohle v sedlech přicházíme. Dolů scházíme rychle, skoro běžíme a skáčeme dolů po kamenech, jak si užíváme že nemáme batohy. Těm lidem co takhle skoro běží z kopce jsme se smáli, teď už je chápeme. 

Montardo je dle průvodce oblíbený kopec místních. Když jsme scházeli, směřovalo nahoru čím dál více lidí. Takže jsme navštívili místní Lysou Horu! Dole najdeme batohy tak, jak jsme je nechali. Okolo se povaluje více velkých krosen, asi jsme lidi inspirovali.

Přejdeme bezejmenné sedlo a sestoupíme kousek dolů k dalšímu jezeru Estany del Port de Caldes, kde si dáme dlouhou pauzu s obědem. Dneska si chceme vařit teplé jídlo i na oběd. Respektive ne jen, že chceme, ale musíme. Při mé dietě jsem teď nejedl téměř nic jiného než bagetu, takže pečivo už nemáme. Marki si musela rozdělit rýžové chlebíčky na 3 obědy, tak má teď pořád hlad. U jezera si najdeme místo bez kravinců a rozložíme si věci. Marki jde hned prát, aby vše mohlo schnout na slunci. Hned ale bojujeme s větrem. Sice se zdálo, že tady nefouká, ale v poryvech tady fučí hodně. Kam dát schnout prádlo? Takže ho pořád dokola chytáme a rovnáme. Při jednom poryvu zfoukne vítr z kamene solární panel přímo do jezera. Marki hned přískokem panel vytahuje. Jako zázrakem panel neztáhne do vody na kabelu připojenou nabíječku baterek do foťáku. Marki stihla zareagovat dřív, než hrubá látka nasákla vodu, takže malér je zažehnán.

Dále pokračujeme do sedla  Pòrt de Caldes (2570 m.n.m.). Tam nás čeká zase trocha stoupání. Nohy a svaly jsou už zvyklé. Jediné, co trochu pobolívá, jsou kolena při opravdu dlouhých a náročných sestupech. Marki bojuje s dechem při výstupech a v horku. Její hekání a funění už musí znát celé Pyreneje!

Nahoře je ten typ větru, že opřít se do 45° nebo si lehnout do větru skoro není problém. Jen se při větru téhle intenzity nemůžu nadechnout :-). Ze sedla pokračujeme dalším údolím plným jezer. Už ani nejde spočítat, kolik jsme jich za poslední dny viděli. Nádherná oblast. Zvlášť pro Marki, jezírkového milovníka.

Překročení dnešního prvního sedla jsme poprvé vešli do dalšího španělského národního parku – Parc Nacional d’Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Při překročení tohoto druhého sedla park zase opouštíme. Budeme jím procházet i zítra. V národních parcích je rázem vše 100% – stezky jsou upravené a všude je spousta značek, map a rozcestníků.

Největší jezero při sestupu je Lac Major de Colours, u kterého je taky chata Refugi de Colomèrs ve výšce 2135 m.n.m. Sestup je krátký a plynulý. Jezero je zase přehrada s velkou hrází. Na jednom konci hráze je stará, již nevyužívaná a zavřená chata. Na břehu jezera je potom chata nová a mnohem větší. Zajdeme tam, mimo jiné kvůli návštěvě splachovacího WC a taky dostanu chuť na pivko na večer. Je víkend, takže v chatě je rušno. Na všech chatách jsou hned za dveřmi skříňky s erárními cuklemi, kde musíte nechat špinavé boty a dále chodit v těchto „pantoflích“.

Procházíme po hrázi a potom 40 minut stoupáme asi 100 výškových metrů. Cesta je dobrá, za chvíli jsme u jezera Lac Long ve výšce okolo 2200 m.n.m. Místo nacházíme v půlce jezera, zase jako z pohádky. Je před 6 h, máme spoustu času, takže si užíváme pohodu. Jezero není úplně ledové a je plné rybiček, které při umývání koušou do nohou! Pedikůra zdarma :-). Kocháme se okolím, oběma nám to tady silně připomíná krajinu v Kanadě, kterou jsme nedávno obdivovali na fotkách a videu kamaráda Kapiho, který ji projel křížem krážem. 

Tentokrát k večeři konečně využívám expediční jídlo, které sebou máme – je to jedna porce jen pro mě -Maďarský guláš. Děkuji sponzorům z Hradce Nad Moravicí. To mám za odměnu po nemoci, chutná teda výborně! Našli jsme ale jedno negativum, v jídle je použita jíška a umývat potom nádobí bylo za trest. Všude silně ulpěla. Včetně mého horního patra. To mám zato, že jsem to nejedl přímo z původního obalu, který je k tomu určený.