DENNÍ VZDÁLENOST – 8 km

STOUPÁNÍ – 1200 m

KLESÁNÍ – 900 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 476 km


V noci nás prasátka navštívila, ale jen chrochtala okolo a brzo odešla. V průvodci doporučovali na dnešní etapu vyrazit brzo a vyhnout se tak výstupu v prudkém poledním slunci. A určitě víte jak jsme na tom se vstáváním. Blbě. V 8 h vycházíme s tím, že snídani si dáme až v další osadě Dorve, která nás čeká za necelou hodinku. Stoupáme po serpentinách, poslední úsek stoupáme kolmo nahoru. Vidíme čouhat kostel, pár domků a už se těšíme na tu krásnou atmosféru osady ve stylu „hamlet“.

Kdeže. Tohle byl zatím největší omyl. Už dřívější příspěvek o vesnici Orbara jsem pojmenoval „Vesnice duchů“, měl jsem si to ale ušetřit až na Dorve. Vyjdeme po jediné široké příjezdové silnici a už dle mapy stojíme na Plaça Major. Všude binec, tráva, bláto, občas náznak starého chodníku, jinde rozsypaná struska. Nabereme vodu z napajedla pro krávy. Domy kolem vypadají, že každou chvíli spadnou, praskliny ve zdech, vypadlá okna visící na pantu… Jen jeden dům vypadá, že je trochu opravený a obyvatelný. Za okny jsou květiny.

 Projdeme celou vesnici. Do spousty domů jde přes zdevastované dveře vidět. Jsou to už vlastně jen kamenné obvodové zdi, dřevěný vnitřek a klidně i 3 patra jsou zhroucená do přízemí. Nacházíme další dům, který se asi opravuje. Nikde není ani živáčka. Z jednoho domu slyšíme křik, ale dírou v plotě vidíme jen kozu. 

Marki navrhuje, že kostel má zrekonstruovanou dlažbu před vchodem a je tam čisto, ať posnídáme tam. Vybalíme věci a ohříváme rýži z večera, do které přidáme broskve. Svítí tady slunce, je krásný den a stejně mám tady špatný pocit. V noci bych tady potřeboval plenu do kalhot :-). Marki si jde za vesnici odskočit, když se u domu otevřou dveře a vyjde chlapík, který snad spadl do nějakého stroje času z minulosti. Celý špinavý, vlasy po záda a otrhané hadry. S ním vyběhne pes. Pronesu znuděně „Ola“. Otočí se a kupodivu odpoví. Zajde za dům a ze zahrady vypustí smíšené stádo asi 30 ovcí a koz. Pes je žene někam nahoru. Směrem na Marki! Dělají dost hluk, tak si jich snad všimne. V tom domě ale nejde žít, vždyť má děravou střechu, všude se něco valí a není tu žádné okno. No asi nemá moc rád lidi, když žije tady. Kromě něho a jeho zvířat za celou dobu nevidíme živou bytost. Divné místo.

Stoupáme loukama, docela blbě značenýma, ale i tak asi lépe, než za doby vzniku našeho průvodce. Tam radí vzít si na pomoc kompas. Cesta je občas lemovaná kamením, občas se jde po skále, někdy otevřenou loukou a jindy hustým křovím. Marki se jde dost špatně. Bolí ji už od rána klouby. Postupně přibývají svaly a hlava a nemá chuť k jídlu. Ještě, že jsem vzal alespoň dost vody.

Dnes je poprvé po dlouhé době v horách špatný přístup k vodě během dne, prakticky jen v Dorve a potom až na druhé straně údolí kousek před koncem etapy. Nicméně máme 4,5 l.

Často navrhuji zastávky ve stínu. Do sedla by to měly být cca 3 h chůze. Potom asi 2 h dolů. A to si přitom ještě včera v průvodci vyhlídla, jak si ze sedla zase vyběhne na vrchol, tentokrát jen 10 minut tam a 5 minut zpět. Jdeme hodně pomalu. U první hrany, které dosáhneme, se zanoříme do lesa a dlouho z něj nevyjdeme. Máme sice stín, ale les je hustý a všude je strašně moc mravenců a obrovská mraveniště. Tolik jsem jich dlouho neviděl! Dlouhá zastávka je vyloučená. Asi 200 výškových metrů před vrcholem přicházíme na louku, kde si dáme oběd. Marki chce jen bagetu. Kupodivu tady chytám signál, spojujeme se tedy s domovem. Karimatku se nám podaří umístit do mravenčí stezky, tak bleskurychle by nás na nohy nikdo jiný nedostal :-). Je to strašně živá louka, kobylky a motýli, sedající si na naše věci a později i na nás. Člověk udělá krok a z louky do všech směrů vyskočí 20 kobylek. Lezou nám do věcí a opalují se na solárním panelu nabíječky. Občas je nacházíme večer v batohu, ikdyž častěji vypadnou štipky nebo pavouci.

Vyrazíme tedy konečně do sedla pod horou Lo Calbo ve výšce 2200 m.n.m. Skoro dvouhodinový odpočinek je u Marki hned pryč. Nahoře nás nečeká ani žádné rozcestí. Jen je vidět vysílač na vrcholu. Tam se ale dnes určitě nachystáme.

Sestup je nejprve snadný, ale po chvíli nečekaně strmý. Musíme dnes klesnou o 1000 m, dle průvodce za necelé 2 h. Mohlo mě napadnou, že to bude prudké. Dáváme si časté pauzy. Při sestupu už ukazatele potkáváme co 15 minut na úplně zbytečných místech. Že by ale jeden dali do sedla, aby člověk věděl, že už tam vlastně je, to je nenapadne. 

Procházíme kolem pěkných rovných míst na spaní s rozhledy, ale nemáme dost vody, tak musíme dojít až k potoku. Místo na křivé louce mezi stromy tedy není žádná nádhera, ale hlavně že nějaké je :-).