DENNÍ VZDÁLENOST – 10 km
STOUPÁNÍ – 800 m
KLESÁNÍ – 300 m
KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 516 km
Minulou noc jsme si vybrali místo, kde by nás nikdo nenašel klidně celý den, takže ze stanu vylézáme až s prvními paprsky slunce a užíváme si klidné a dlouhé ráno. Dnešní etapa by měla být hodně krátká a jednoduchá. Máme dojít na chatu Refugi de Vallferrera, což je něco málo přes 3 h chůze.
Na snídani se chystáme jen kousek sejít do městečka Àreu. Dorazíme tam před 10 h. Supermercado je kousek od piknikových stolů ve stínu, takže si tam uděláme základnu. Snídaně je základ dne, podle tohoto hesla se tady celou dobu řídíme, když jsme u obchodu! Po minulých slabých nabíjecích dnech (málo slunce a hodně lesů) to dnes vypadá nadějně. V podvečer jsme dokončovali další příspěvky do blogu, takže dnešní úkol je využít mobilního signálu a umístit je na web. Tohle je teorie, praxe je bohužel jiná. Zdejší připojení je neskutečně pomalé a nestabilní, takže přenos fotek většinou končí neúspěšně chybou. Bojuji s tím až skoro do 1 hodiny. Mobil se i při aktivovaných mobilních datech stíhá i dobíjet. Přišel jsem s 15 % a odcházím s 65 %.
Během odpočinkového dopoledne si alespoň můžeme smlsnout i na nějakém ovoci, kterého máme poslední dobou neskutečně málo. V obchodech mívají jen několik kousků, často příšerné kvality a dost drahé. Tady je obchod dobře zásobený, ale jen pultový prodej. Alespoň že pán zde mluvil anglicky, což je výjimka!
Vyjdeme okolo 2 h odpoledne. Kousek se vracíme zpět na značku, potom už cesta pokračuje nahoru do údolí kolem potoka.
Po chvilce procházíme kolem ostružiní a konečně jsme se dočkali a dali si pár výborných sladkých ostružin.
Abych to vysvětlil, už je to dlouho co ostružiní potkáváme. Týden zpátky teprve ostružiny kvetly a čím víc se blížíme ke Středozemnímu moři, tím rychleji dozrávají.
Cesta je nejprve asfaltová, později se změní na prašnou kamenitou. Musíme se vyhýbat projíždějícím autům až do škarpy. Aut jezdí dost, jelikož se po cestě dá dojet téměř do výšky 2000 m.n.m., což je teda luxusní výchozí bod na treky do hor.
Procházíme kolem typických místních zavlažovacích kanálů. Ty už jsme mohli obdivovat dole ve vesnici na polích. Je to důmyslný systém uzavíratelných kanálků, zajišťujících vodu pro jednotlivá políčka, louky a zahrady o několik kilometrů níže. Kanály jsou úzké a rovné, takže voda v nich teče velkou rychlostí. Fakt chytrý systém, jak jsou z řeky odbočky, křižovatky a zahraditelná stavidla.
Později se stezka odpojí od silnice a stoupáme rychleji. Procházíme kolem luk a pastvin obestavěných kamennými zídkami. Přicházíme na Pla de la Selva –louku s piknikovými stoly a starým kamenným stavením. Ideální místo na oběd. Vzhledem k ranním nákupům jíme pozdě a zkoušíme typický pyrenejský čerstvý sýr, prý něco mezi sýrem a jogurtem. Odtud máme na výběr pokračovat po silnici, která vede kolem potoka vzhůru nebo po stezce, která je téměř souběžná v podmáčeném terénu. Volíme pohodlnější silnici.
Na konci je docela velké parkoviště pro asi 50 aut. Chata je odtud asi 30 minut cesty. My ale směřujeme na Pla de Boet, což by měly být louky kousek nad chatou ve výšce 1950 m.n.m. Připadáme si jako v pohádce. Krásná loučka v udolí plná slunce, za ní už zase skalnaté hory a okolo hezké zelené svahy. Na louce běhají koně a uprostřed protéká rozvětvený potok. Na ostrůvku už stojí jeden stan. Moc se nám tady líbí! Je jasné, že zůstaneme.
Sejdeme pár metrů na louku a vybereme si místo mezi malým keříkem a potokem. Krásná nízká měkká tráva jako stvořená k chůzi naboso. Až moc velká idylka. Koně se mezitím přesunuli na opačnou stranu louky, je jich asi 30. Ještě že to jsou jen koně, žádné krávy.
Využijeme slunce a v potoce se umyjeme. Začíná se razantně ochlazovat, v noci přijde studená fronta. Bohužel si všimnu v dáli ve svahu asi 4 pasoucích se krav. Jsou hodně daleko, ale jedna s telátkem míří dolů. Ignorujeme to. Připravíme si věci na vaření a chceme jít kousek zpátky k piknikovým stolům uvařit. Když tam ale dojdeme, kráva s telátkem nás už předběhla. Podaří se nám je vyhnat, konečně úspěch! Takže v klidu vaříme a filtrujeme vodu. Když dovaříme, z lesa vyjde další kráva přímo k nám. Sklízíme věci a hážeme vše do kapes. Zkouším ji zahnat, ale místní krávy jsou fakt umanuté. Neudělala ani krok zpátky. Vzal jsem velký klacek, ten pomohl a opravdu trochu couvla. Říkáme si fajn, možná to půjde a v tom přichází další 2 krávy.
Jako kdyby je zavolala a postěžovala si, že mám klacek.
Když viděla ostatní, jak jdou proti nám, hned se vrátila i ta první. Klacek už nezabírá, tak popadneme všechno snad i zubama a zase před nimi prcháme. Kolem stanu se nám prochází ta první s telátkem, které živě skotačí a vše okusuje. Ještě že jsme vše zavřeli dovnitř.
Neseme si v ešusech chladnoucí večeři a jsme fakt naštvaní. Člověk se na to teplé jídlo po celém dni tak těší. Uvažujeme, kde půjdeme pojíst a jediné místo bez zvířat je ostrůvek, kde má stan i chlapík. Přijdeme tam, vše položíme na zem a jíme ve stoje. Tentokrát přichází kůň. Hlavu strčí malém až do talíře. Netuším, čím je tady odhánějí, ale na mě nereaguje. Zase vše popadneme a přemístíme se o pár metrů vedle. Tam už konečně dojíme studenou večeři. Uvažujeme, co dál a zda nepřestěhujeme stan. Nemáme ale moc kde, krávy už jsou všude kolem. Riskneme to a zůstaneme. Zalezeme hned do stanu.
Po chvíli jednu slyšíme přijít. Začne okusovat keřík vedle. Pak odejde. Za chvíli je zpět nebo dorazí jiná. Takhle pořád dokola. Jako bonus občas zakopne o šňůru nebo se otře o stan. Jednou jsem viděl na stanu přitlačené nozdry. Když se tak velké zvíře postaví asi půl metru od Vás a začne trhat trávu pod vestibulem stanu nebo z keříku a je přitom slyšet, jak mu to padá do žaludku, je to fakt nepříjemný pocit. Bučí jedna přes druhou, už víme jak vzniklo přísloví „řveš jako tur“. I když se to snažím zaspat, představy jak zakopne o stan nebo se o něj opře jsou silnější.
Kolem 11 h v noci vstáváme a jdeme se posunout od toho zatraceného keře. S čelovkou hledáme vhodné místo. Je vtipné, jak člověk posvítí na louku a všude vidí zelené svítící oči krav a koní. Nahodíme batohy na rameno a stan tak jak je přeneseme asi 15 metrů dál k potoku. Přidělám kolíky. Krávy čumí na čelovky a všechny se sejdou u keříku. Vypadá to, že jsme jim zabrali jejich místo. Vidíme to nadějně.
Hned, co zalezeme do spacáku, slyším žužlání trávy u stanu a grkání. Fakt už jsem nasraný. Kdybychom věděli kde se přestěhovat, aby tam nebyly, uděláme to. Ale nevíme. Tak zkusíme spát.
