DENNÍ VZDÁLENOST – 9 km

STOUPÁNÍ – 1100 m

KLESÁNÍ – 400 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 525 km


Docela rychle jsme si v noci uvědomili, že jsme stan přesunuli až moc blízko potoka, kde občas bývají bažiny a půda je vlhká. Důsledek byl ten, že jsme bezpečně poznali, když přicházela kráva – celý stan nadskakoval, jak země duněla! Ráno jsme věděli, že balení venku není možné, takže co šlo, to jsme naházeli do batohu uvnitř stanu. 

Když jsme otevřeli stan, byl to docela vtipný pohled. V okruhu 10 metrů kolem nás bylo různě promíchaných 5 krav a 7 koní :-). Nikdo si nás nevšímal, až do chvíle, než jsem začal balit stan. Nebyl ale problém je zahnat, protože nejde o jídlo.

Nečekaně byla tato noc naše nejmrazivější. Na stanu je zespodu opravdu hodně námrazy.  Kupodivu nám ale v noci zima nebyla. Nejspíše je to dáno větrem, který tentokrát nebyl vůbec.

Popadneme stan do ruky, na záda hodíme polozabalené batohy a z louky jdeme o 500 m dál, kde jsme kolem sebe neviděli zvěř, abychom se převlékli a zabalili pořádně. 

Stoupáme pěšinkou ve svahu a když narazíme na další louky osvícené sluncem, tak snídáme. Pořád šíleně fouká a je mrazivo. V lese si vedle stezky všimneme rodinky se 3 malými dětmi také se stanem, který je obklopený krávami.

Stoupání je prudší a prudší. Když přejdeme skalnatou hranu, v dálce uvidíme chatu Refugi de Baiau.  Tohle je dost typická horská chata bez správce pro Gr 11 i pro celé Pyreneje. Vypadá jako celoplechová unimobuňka s kulatou střechou. Vzhledem k tomu, na jak exponovaném místě stojí, je navíc ze všech stran lany ukotvená k zemi.

Původně jsme si naplánovali, že dnes dojdeme jen do této chaty a uděláme si volný den. Jídla máme dostatek na jeden den navíc. Je to nádherné místo, bohužel nám ale nepřeje počasí. Kdykoliv zastavíme, do 5 minut nám všechny vrstvy profoukne ledový vítr. Nic se nedá položit na zem, okamžitě to odletí. Takhle si celodenní pohodu nepředstavujeme, takže s volným dnem už bohužel nepočítáme. 

Projdeme kolem malých jezer Estanys D’escorbes ve výšce 2360 m.n.m. Od rána potkáváme dost lidí, ale vypadá to že většina z nich je jen jedna skupina. U jezera jsou poprvé pohromadě. Mají sebou dva psy, takže vidíme další zvláštní chování místních krav. Psi si hrají, běhají okolo a krav si nevšímají. Krávy o nich ale dávno ví, zcela zjevně se bučením svolávají dohromady, postaví se doprostřed stezky před louku, na které se pásli a čekají. Vypadalo to jako teritoriální chování, kdy si brání území. Když se lidi se psy rozejdou proti nim, jeden býk má dokonce snahu proti psovi vyběhnout, ale když na ně skupina lidí zakřičí a ohání se holemi, utíkají z cesty.

Po necelé hodince dorazíme k jednomu z jezer Estany de Baiau. Chata je na skále nad jezerem. Cestou potkáme po delší době pár z česka. Chodí po Andoře a dnes mají v plánu vyjít na nejvyšší vrchol Pic de Comapedrosa (2939 m.n.m.). To my máme v plánu taky, ale oni jdou opačným směrem.  Chvíli se snažím přijít na to, v čem je problém, ale nějak se navzájem nechápeme, takže jdeme každý svou cestou. Nahoře omrkneme chatu. Marki měla pravdu, že je to v ní docela hezké a čisté. Uvnitř jsou na stranách vícepatrové postele s matracemi. Je tady prostor pro 8 nebo 9 lidí. V chatě je i stolek se 2 jednoduchými židlemi, svícny a tabule popsaná vzkazy. Matrace asi tak čisté nebudou, což ale ve spacáku nevadí! Určitě by tady byla teplá noc s hezkou atmosférou dalších trekařů. Ale venku je to jako na větrné hůrce, celá chatka se chvěje a je tak úzká, že kdyby přišli další lidé, museli bychom si vlézt do postele, ať se vejdeme i s batohy.

Od chaty sejdeme k druhému jezeru stejného názvu, kde konečně najdeme místo, kde fouká méně a poobědváme. I tady je ale po půlhodince odpočinku chladno, jsme už hold vysoko, ve výšce 2517 m.n.m. 

Kolem jezera vyrazíme do sedla Portella de Baiau ve výšce 2757 m.n.m. Tímto sedlem se dostaneme ze Španělska do Andorry. Má to být asi 1,5 h. Dle průvodce to bude náročný výstup prudkým sesouvajícím se svahem. Za sněhu nebo za špatného počasí se tady vůbec nedoporučuje chodit. Nejprve stezka vede přes balvany, takže zábavně hopsáme. Po chvíli začne sesouvající se šotolina a poslední úsek jdeme klouzavě kolmo nahoru. Když se blížíme k nejnáročnějšímu úseku cesty, překvapí mě pozdrav „Ahoj“. Naproti nám další dva češi. Je to pár natěžko, ale nejdou po Gr 11. Mají rádi hřebeny a proto jdou, jak se jim zachce. Prý se jim to daří, my jim oponujeme, že za uplynulých 500 km jsme nepotkali ani jeden. Poslední minuty se opravdu škrábeme v sesouvajícím se drobném prachu. Vypadáme zadýchaně a vyčerpaně, tak se nás španěl, který jde proti nám snaží povzbudit, že už tam budem.

Nahoře se nám naskytnou krásné rozhledy na obě strany. Zpět do údolí jsou jezera neskutečně modrá. Opravdu zvláštní nepřirozená barva. Fotka vypadá jako upravená ve Photoshopu. Na druhé straně se nám odkryje nejvyšší vrchol Andory a kousek níže v údolí potom malé jezero Estany Negre. 

Dáme si pauzu a hledáme cestu na vrchol. Kousek dál vede v kolmém svahu hodně serpentin nahoru, zrovna se tam nějaká trojice škrábe. Nevypadá to ale moc snadno. Po chvíli jde kousek od nás dolů dvojice čechů, kteří tam měli namířeno. Dole vidíme jejich batohy. Všimneme si žlutých teček – tohle je asi značená cesta na vrchol. I když zespodu to vypadá jako prudké skály, vede tady docela snadná stezka. Výstup nám trvá asi 40 minut, jdeme ale úplně nalehko. Vše kromě cenností jsme nechali dole. Ach ta lehkost každého kroku :-)!

Nejvyšší vrchol Andorry zdolán. Nahoře zastihneme dvojici Francouzů. Chlapík necháme, že jsme zase češi. Prý na tento vrchol chodí pravidelně a naprosto vždy, co tady je, potká někoho z česka. Dneska jsme už druzí, neboť mluvil i s dvojicí před námi. Když odejdou jsme na vrcholu sami. Vzhledem k větru vůbec není opar a viditelnost je dokonalá. Rozhledy jsou nepřekonatelné. Kupodivu na vrcholu ani nefouká, je naprostý klid. Nahoře se zdržíme skoro hodinu, blbneme s vtipnými fotkami a kocháme se.

Seběhneme rychle dolů. Už je 6 hodin, tak hledáme místo na spaní. Krajina je prašná, plná ostrých kamenů. Když po chvíli procházíme kolem jezera Estany Negre, je tam pěkné místo přímo u jezera na rovné ploše s jemným štěrkem a hlínou. To se nám líbí a navíc jsme unavení, takže zůstaneme. Libujeme si, že téměř nefouká, jen občas a slabě. Nejsme si jisti, zda půjdou zabít kolíky, tak to vyzkouším jako první. Kamenem jdou zabít a vypadají, že drží pevně. Dále klasika, u jezera využijeme vodu, užíváme slunce a jdeme vařit. Máme z rána úplně mokrý stan, tak postavím nejdříve vnitřní vrstvu s tyčkami, aby mohl vyschnout, dokud je ještě slunce. Když je suchý, rozprostřu nad něj vnější tropiko a připíchnu ho k zabitým kolíkům v rozích. Marki dovaří a už na mě volá, že našla poslední slunné místo na skále asi 60 m od nás. V klidu večeříme, dokonce z minulého večera zbylo pivko, na které s krávami nebyla chuť. A pak se nám idylický večer zničeho nic úplně rozpadne!

Ze skály jen koukáme jak 3 ze 4 kolíků na stanu ledabyle vyletí ze země a stan se zvedne a chvíli visí ve vzduchu. Jako zázrakem jeden kolik pořád drží. Když poryv větru povolí, stan se překlopí na střechu na ostré kameny kolem. V pantoflích sbíhám dolů, mezitím s ním vítr ještě párkrát zalomcuje. Ve stanu už dokonce byly i spacáky. Opatrně ho otočím zpátky na zem a hned pohmatem ověřuju, že konstrukce to přežila. Zatluču kolíky zpět a zjišťuju první škody. Kousek od rohu je asi 3 cm díra a pár malých dírek. Jsme z toho špatní a obcházíme stan. Nacházíme další rozříznutá místa přímo na vrchu stanu a několik dalších dírek. Nějak nám došla slova. 

Když se snažím kolíky pořádně zabít do země, jeden ještě k tomu ohnu. Byla to moje vina, prostě kolíky nebyly dost pevné a hlavně byly jen 4 v rozích, stan nebyl vypnutý a přikolíkovaný celý. Na druhou stranu, to že nebyl vůbec vypnutý zřejmě zabránilo mnohem většímu poškození o ostré kameny. Na nic už nemáme náladu, jdeme hned spát.

Snažím se úklidňovat, že je důležité, že se nic nestalo nám, ale moc to nefunguje. Přece jen jsme často mluvili o tom, že stan MSR HUBBA HUBBA NX je nejlepší kousek našeho vybavení, se kterým jsme bez výjimky spokojeni. Taky je to jedna z věcí koupených přímo na tento trek, a to za nemalé peníze. Spaní v takové výšce už není jen zábava a nemá to nic společného s klidným kempováním. Jsme ve výšce přes 2650 m.n.m. Za celou dobu je to nejvýše. No chybama se člověk učí.