DENNÍ VZDÁLENOST – 10 km

STOUPÁNÍ – 1200 m

KLESÁNÍ – 700 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 547 km


Noc klidná, ale probuzení zábavné. Slyšíme štěkání. Nějaký velký pes pobíhá okolo. Přes ventilaci zahlednéme obrovskou dogu. Procházející turisté si ji naštěstí po pár minutách odvolají, tak můžeme ven! Je krásný teplý den. Stavím zase provizorní snídaňové posezení.

Sejít do vesnice je nečekaně rychlé. Ani jsme netušili, že spíme 5 minut nad ní :-). Pokračujeme údolím kolem řeky do další malé vesničky la Cortinada. Pár domů, golfové hřiště a malinká stará kamenná čtvrť. 

Začínáme stoupat dost kolmo 500 výškových metrů, v zapětí 100 sejdeme a potom 200 vyjdeme. Pokud tady něco neumí, tak je to vést stezky. Přitom většinou je vidět, že pod námi ve svahu je normální terén a bez problémů by cesta mohla vést traverzem. 

Sestupujeme zpět skoro na stejnou výšku jako jsme byli ráno, jen aby zde byla možnost odbočit do města Ordino. Tak tohle je na mě silné kafe. Traverzovat by nebyl vůbec žádný problém, nakupování není nutné, obchod bude za půl dne. Skoro mi to připadá, že v Andoře úmyslně vodí trasu GR 11 jako reklamu pro svá města. 


Když svačíme, mám snahu batoh se solárním panelem umístit na slunce, aby se po celou pauzu hezky nabíjelo. Bohužel batoh nerad stojí. Buď není rovná zem nebo je zrovna špatně zabalený, vždy se něco najde. Takže takhle postavím batoh na slunce a jdu si sednout a v tom periferně zahlédnu pohyb, otočím hlavu a batoh mizí za okrajem srázu. Dvěmi rychlými skoky jednám a věřím, že si dobře pamatuji, že tam byl ještě asi metr šikmé zeleně, před skalami dolů. Batoh zachytím asi metr pod cestou. 

Nejen, že stan máme potrhaný, ale málem jsme ho neměli vůbec :-)! Ostatně jako celý batoh.

Před sebou na skále vidíme 4 lidi, tak hned říkám, že jsou to určitě horolezci. Všimneme si, že hluboko pod ně přímo na skálu vede lanovka. Prostě se připnete karabinou na kladku a jedete do žíněnky! Tam potom pokračovala Via Ferrata. První, co v Pyrenejích vidíme. Původně se zdá, že je to prostě celé velké komerční lanové centrum. Škoda, že nemáme vybavení, mohla to být zábava!

Začínáme stoupat. Dnešním nejvyšším bodem je sedlo Col d’Ordino ve výšce 1983 m n.m. Etapa odtud ještě pokračuje dolů do města Encamp, ale to už si necháme na zítra. Předchozí klesání a stoupání pořád dokola nám vzalo hodně sil. 

Po cestě nahoru mají být dvě piknikové oblasti. U prvního má být dokonce vodní nádrž s možností koupání, tak se těšíme. Už z dálky slyšíme hlasitou hudbu. Netuším, jestli to slyším odtamtud, protože asi po 3 týdnech na cestě jsem začal v hlavě slyšet úplně jasně a zřetelně hudbu, kdykoliv jdeme kolem řeky nebo potoka nebo když vane vítr v korunách stromů. Asi je to nějaký stav uklidnění mysli nebo mi prostě jen ta hudba chybí. Dokonce jsem si vzal sebou malá sluchátka, kdybych cítil potřebu hudby, ale díky tomu, že ji slýchám pravidelně, tak jí mám dostatek :-).

Když tam dorazíme, dvojice sedí v kufru svého auta, nahlas jim hraje hudba a jejich dvě děti si hrají opodál. Kousek od nich je několik grilů, ty tady na pikniková místa dávají často. Na jednom grilují špízy. Kdybychom věděli, že na nějakém místě bude určitě gril, je snadné taky nakoupit nějaké dobroty, ale nikdy to nevíme dopředu. Když nás vidí, hudbu ztlumí. Za nimi je velká betonová nádrž s vodou, ale vypadá dost špinavě. Poblíž jsou další dvě auta, lidé si čtou a opalují se. Do vody si dáme alespoň nohy pro ochlazení. 

Na druhé piknikové místo to je necelá hodinka. Stoupáme lesem a ve velkém mlsáme lesní jahody. Jsme zklamaní, že je přímo u asfaltové cesty a vedle je parkoviště. Těšili jsme se, že se v pramenu umyjeme, tady ale soukromí opravdu není. Dofiltrujeme vodu na večer, dále už žádná nebude až do Encampu, tak máme v batohu 5 kg navíc.

Odtud je to do sedla jen půlhodinka. Nahoře je malé parkoviště plné aut, jelikož se odtud chodí na okolní vrcholy a rozhledy jsou na celou Andorru. Je to jedna velká louka uprostřed s hezkou panoramatickou cedulí. Uděláme si pohodlí. Vedle se chlapík učí lítat s novým dronem. V průvodci je popsáno super místo na kemping, tak ho jdu bez batohu obhlédnout. Okolo 6 hodin se přemístíme celých 15 minut daleko, kde si vybereme krásnou rovinku v bezvětří bez kravských lejn! Ráj :-)!

Dokud svítí slunce, zase si ho užíváme a píšeme u toho blog. Až zajde, jdu zkusit provizorně zalepit poškozená místa na stanu šedou univerzální samolepicí opravnou páskou. Po večeři Marki stojí na louce a říká, jak je fajn, že nejsme přímo u okraje lesa, že kdyby vyběhlo zvíře, nevrazí hned do stanu. A jakmile to dořekne, hned za ní z lesa vyhopsá srnka. Uprostřed louky se zastaví, vyděšeně se na nás podívá a pomalým tempem odhopsá pryč. Než se setmí, projdou kolem ještě další 4 lidé s velkými batohy, ale nikdo se k nám nepřipojí.