GR 11 – 9. ETAPA – Nemáme plyn

Datum: 13. 7. 2016

Noc na kapli Idoia byla chladnější, studená fronta přichází. A to dnes máme vstoupit do prvního vysokohorského údolí! Moc dobře jsme se nevyspali, kolem stanu pořád něco běhalo, pískalo a šramotilo – určitě nějací hlodavci. Měla jsem strach, že nám rozkoušou batoh. Poté, co jsme našli večer před spaním zvířecí čelist a nohu, jsem byla dost neklidná.

Do vesnice Isaba jsme to měli z kopce asi jen 20 minut. Bylo zataženo a foukalo. Potřebovali jsme potraviny na 3 dny a hlavně koupit novou plynovou bombu. Narazili jsme na dva obchody a zvolili ten větší, ale výběr jídla byl opravdu mizerný. No bude to asi čím dál tím horší, nemůžeme být nároční. Kamča měl po včerejších střevních obtížích útrum s mléčnými a tučnými výrobky, tak je neštastný, že si den s obchodem nemůže vůbec užít. 

Dnes byly dvě varianty cesty. Buďto jsme mohli jít přes první 2047 metrů vysokou skalnatou horu Peña Ezkaurri docela složitým terénem nebo pohodovou cestičkou okolo ní přes zelené údolí.

S Kamčou jsme se dohodli, že s ohledem na nejisté počasí půjdeme údolím, neboť takových vrcholů ještě bude (no ukecal mě hlavně díky tomu, že další den byla možnost výstupu ze sedla na vyšší vrchol, tak jsem chtěla šetřit síly, kterých je poskromnu). 

No dobře jsme udělali. Hned za vesnicí se zatáhlo a začalo mrholit a tak se to střídalo několik dalších hodin. Vítr, mrak, mrholení – plášťěnku na batoh a bundu nasadit. Slunce – vše sundat. 

Cesta nás vedla kolem potoka Barranco de Belabarze s výhledy na skalnaté štíty. Místy po štěrkové cestě, místy úzkým chodníčkem. Kolem potoka bylo několik skautských táborů. My navlečení v kalhotech a bundách, děcka v kraťasech a tričkách. Studená fronta tu zřejmě není moc obvyklý jev, tak neměly co na sebe.

Vystoupali jsme dnešních posledních cca 300 výškových metrů do sedla Colau ď Arguibiela a rozevřelo se před námi široké údolí říčky Barranco Taxera. Už z dálky byl vidět rozlehlý kemp Zuriza. Vítr zesiloval, teplota klesala a v kempu jak na potvoru mají siestu až do pěti. Tak jsme si s posledním plynem uvařili čaj na zahřátí, nafiltrovali vodu a něco pojedli. Konečně prokřehlá vstupuji do obchodu. Velká místnost a v ní jen pár regálů se zbožím. Náš typ bomby nemají. Sakra! Nejméně 3 dny bez plynu a kdoví jestli ne víc! No v té naší snad plyn na jedno uvaření bude, ale v téhle zimě bez ranního a večerního čaje? Jiný typ vařiče na prodej taky nemají. 

Pokračujeme tedy dál, ale jsme skleslí a zmrzlí, tak si rovnou hledáme nějaké místo na spaní. Na konci údolí je parkoviště a cedule se zákazem kempování. Po stranách svahy, končící špičatými vrcholky skalisek. Nádhera! Kamča hledá místo po kopcích, já v údolí, oba se shodneme, že půjdeme dál podél potoka, kde už vede jen malá neznatelná pěšinka. Po chvíli nacházíme hrbolaté místo, bereme vše. Výhled na hory a koupelna (potok) zaručeny. Kolem vody roste spousta fialových kosatců! Každý den nacházím různé bylinky – mátu, meduňku, šalvej i jiné pro mě neznámé, ale voňavé. Pestrá nabídka čajů.

Jak tedy uvaříme? Vzpomenu si na dětská  léta, jak jsem na chatě pekla placky na kamenné peci vlastní výroby. 

Postavíme si pec, kamení je všude kolem dost. Problémem je ale rozdělání ohně. To je v celých Pyrenejích zakázáno a postihováno. Snad si nikdo nevšimne kouře. Nejdříve nám to čoudí, ale pak už to žhaví jedna báseň. Voda téměř horká, míchám rychle bramborovou kaši a koření, jupíí, večeře bude! Pak na zbytku ohně opékáme párky. No myslím, že Kamča se musí spokojit jen s ohřátými, taky se pěkně šklebí, jsou skoro syrové.

Ve stanu je téměř mrazivo. Nedokážu se zahřát, tak mi Kamča zkouší obětavě vyhřát spacák. Máme na sobě vše, co jsme si zabalili. Já mám i rukavice a čepici. Tu později obětuji jako izolaci na nohy. Nepomáhá to a klepat se přestanu až za dvě hodiny. Pak se mi ale spí nádherně. Kamča je na tom obráceně. Večer je zahřátý hned, ale nemá tak dobrý spacák, tak kosu klepe zase k ránu.