DENNÍ VZDÁLENOST – 16 km

STOUPÁNÍ – 1800 m

KLESÁNÍ – 1500 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 506 km


V noci nás čekalo pokračování večerního příběhu. Hlavní role: kůň. Okolo 1 h ráno se ozval rachot a pokřik od stanů španělů. Bylo jasné, že se jedná o koně. 

Vykoukl jsem ven a viděl ho, jak se jim hlavou otírá o stan s takovou vervou, že ho malém zbořil. Zkoušeli ho odehnat zevnitř, ale bez úspěchu. Nakonec museli ven a za zvuku zvonících ešusů ho odvedli pár desítek metrů daleko. Nicméně jsem moc nevěřil, že to vydrží na dlouho. Byli jsme rádi, že to tentokrát nemusíme řešit my. 

Po 20 minutách se ozval hluk za naším stanem. Koník našel naše odpadky, které jsme přesně pro tento případ nechali pár metrů za stanem. Dělalo to takový randál, že jeden ze španělů měl strach, že tentokrát něco ničí nám a šel ho znova odehnat. Ta starost se cení! Alespoň jsme se dozvěděli, že na stanu jim naštěstí nic nezničil.

Ráno, když jsme vstali, byla celá skupinka s výjimkou jedné španělky už pryč. Měla včera žaludeční potíže z vody, takže dnešní etapu vypustí a dopraví se stopem. 

Když dorazíme zpět do města, vše je ještě zavřené a vzhůru je jen pár turistů, kteří už nemohli dospat dalšího dne dovolené. Výstup začíná kolmo, po ránu nás GR 11 vůbec nešetří :-)! Máme před sebou nejprve vesnici Boldís Sobíra a potom sedlo Coll de Tudela ve výšce 2243 m.n.m. Z něj se schází do vesničky Àreu ve výšce okolo 1100 m.n.m. Kdybychom nepotkali minulý večer tu milou skupinku, nejspíše bychom místo na spaní hledali hodně dlouho. Když konečně vystoupáme do výšky okolo 1600 m.n.m., tak trasa vede traverzem, jenomže jsme v Pyrenejích, takže traverz samozřejmě nevede rovně, ale pořád dokola klesáme a stoupáme. Stezka místy vede rozmáčeným svahem, který ujíždí pod nohama. Marki je opatrná, neboť včera uklouzla v podobném svahu a má modřinu přes celé koleno. Konečně se dostaneme přes poslední hrb a před námi se ukáže vesnice.

Okolo poledne je dost horko, tak se těšíme na zdroj studené vody, stín a oběd. Boldís Sobíra je vzor, jak by měla vypadat každá horská vesnička při troše snahy a peněz. Je tady vidět neskutečně hodně práce při opravách starých kamenných domů. Většina jich je v super stavu a ulice jsou čisté. Samozřejmě opět liduprázdno. Domy jsou zjevně obydlené, ale přes den se po ulicích nikdo nepohybuje. Už jsme zvyklí. 

Vybereme stín u kostela a nějaký čas tam pobudeme. Při odchodu z vesnice dobereme vodu, další nás čeká až při klesání do Àreu za několik hodin. Jdeme po široké lesní cestě, takže stoupání je hezky plynulé. Když dojdeme na hranu poblíž vrcholku Roc Bataller, jsme ještě plní elánu, který z nás ale rychle vyprchává. Cesta je silně stereotypní a člověk se po chvíli dostane téměř do hypnotického stavu. Hlava vypne, žádné myšlenky, úplně prázdno. Oči nezaostřují, před očima běží polorozmazaná stejná krajina. 

Najednou mě probudí křik Marki. Had! Prý jsem prošel těsně kolem jeho hlavy. Zůstal nehybný, abych ho neviděl, ale potom se chtěl z cesty uklidit bohužel přesně Marki pod nohy. 

Byl pestrý, zelenožlutý. Sice nejsem žádný znalec, ale něco mi říká, že čím je had barevnější, tím je nebezpečnější. No nic, otisky zubů v lýtku nemáme, alespoň při nejbližší příležitosti na internetu zjistíme s čím máme tu čest. Naštěstí později zjišťujeme, že pro člověka nebezpečný není. 

Heuréka! Konečně se odpojujeme z téhle nudné cesty! Čeká nás poslední půlhodinka stoupání a jsme v sedle. Narážíme na hejno maličkých koroptví. Chudinky před námi prchají, jelikož byly zrovna na stezce. Dospělá máma se svojí hbitostí rychle zmizí a na rodinku kašle.

Obecně si při cestě všímám pro mě zajímavého jevu. Asi je to tím, že postupem času má člověk zcela prázdnou hlavu a vidí věci, které jinak zůstávají skryté za proudem myšlenek uvnitř. Týká se to zdejší fauny a akčních filmů. Určitě si každý někdy klepal na čelo, když ve filmech někdo někomu utíká rovně po cestě. Ne, že by někam uhnul. Tak prohlašuji, že se Hollywood zřejmě inspiroval v Pyrenejích! Dělají to všichni brouci, cvrčci, motýli i ještěrky! Dokomce kráva jde chvíli po cestě, než ji napadne uhnout.Jsme v sedle! Rovné pastviny, hodně kravinců a nikde žádné krávy. 

Úplně nahoře stojí hezký obytný přívěs s velkým solárním panelem, židlí a stolem. Zřejmě moderní pasáček. 

Velká cedule upozorňuje na psa! Dáme si pauzu, ale dost pofukuje a všechno nám litá, takže jen krátce. Sestupujeme lesem, sice bez výhledů, ale krásnou pěšinkou. Lesy jsou hustě porostlé lišejníky. Jdeme rychle jako snad nikdy. Jsou tady i klopené zatáčky, tak nemusíme ani zpomalovat v serpentinách :-). 

Po pár desítkách minut dorazíme na rozlehlé louky Boredes de Custuix. Je tady pozůstatek krásné kamenné usedlosti a zároveň parádní místo na spaní. Nicméně nemáme dost vody, tak musíme pokračovat. 

Připojíme se k lesní cestě, Àreu máme na dohled. Křižujeme potok, takže vodu máme doplněnou. Stezka sice vede zkratkami v serpentinách, my však zůstáváme na cestě, kde je větší šance roviny. Narazíme na super zastrčené místo kousek od vesnice s výhledem na kemp :-).

Bohužel pár minut před tím, než stavím stan, začne pršet. Marki se krčí pod stromem. Pršet samozřejmě přestane hned, jakmile ho dostavím. Tak si alespoň vyrobíme provizorní „stůl a židle“ z kamenů a vaříme venku.