DENNÍ VZDÁLENOST – 17 km
STOUPÁNÍ – 200 m
KLESÁNÍ – 1200 m
KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 598 km
Krávy se celou noc neukázaly, ale aby nám o sobě dali vědět, tak při balení 3 provokativně prošli. Zatímco snídáme, už kolem nás běhají běžci, civilizace je opět blízko. To budeme pociťovat celý den. Dnes nás totiž čekají jen velké lesní cesty a hlavně hodně asfaltu. Zato žádné kopce, jen celodenní sestup.
Cesta je hodně zarostlá a když po pár minutách les trochu ustoupí, tráva je opět samý kravinec. Tady bychom nenašli ani 2×2 metry na stan. Před námi se rozevřou nádherné výhledy na nekonečnou náhorní plošinu s městem Puigcerda uprostřed. Hranice Francie a Španělska vede někde uprostřed této rovinaté oblasti. Postupně se střídá řídký les s loukami a krávy s koňmi :-). Mnohokrát procházíme brankou v ohradách a hádáme, kdo tu bude tentokrát. Když dorazíme k velkému stádu krav na křižovatce cest, se smíchem zjišťujeme, že stezka vede prostředkem stáda :-). Už jsme zvyklí a razíme si cestu!
Dojdeme k místu, kde před několika lety požár zničil velkou část lesa. Je vidět, jak se porost snaží obnovit, ale zatím jsou zde hlavně různorodé ostnaté keře a tráva. Občas se najde ojedinělý strom, který přežil.
Puigcerda se přibližuje výrazně pomaleji, než jsme předpokládali. Jako první v pořadí nás čeká malá vesnice Guils de Cerdánya, kde skončí hezčí část cesty bez asfaltu. Ve vesnici není obchod a celá působí mladým dojmem. Starých domů je jen hrstka, zato nových krásných vil je většina. Doplníme vodu a značení najednou končí. Plynule pokračuje jiná cesta, samozřejmě se stejnou červenobílou značkou. Zareagujeme až po pár minutách a s pomocí GPS se napojujeme na správnou značku.
Začneme na polní cestě, skončíme asfaltem a dorazíme do vesnice Saneja. Opět spíše mladá vesnice, kde je docela rušno. Mezitím se slunce dostane vysoko a je příšerné vedro, umocněné asfaltem. Odtud vede celá cesta po rušné silnici. Konečně cedule Puigcerda. Umíráme hlady! Po chvíli potkáváme dva trekaře, kteří se ptají zda jdeme od jezera. Docela se nad tou otázkou podivujeme, kolem jezer chodíme pořád, ale když se nezeptají na nějaké konkrétní, bude odpověď těžká :-). Nakonec se ukáže, že jeden z nich je Slovák, tak se můžeme pobavit „po našem“. Někdo jim dal tip na jezero, prý je tam hezky a dá se tam kempovat. Pokud je chápeme správně, jde o jezero u chaty Refugi de Malniu, kde jsme včera procházeli a to teda hezké nebylo.
Při průchodu městem narážíme na nádraží a první vlaky na GR 11. Celé centrum města je na kopečku před námi, po pár metrech ale potkáme zubačku, podobnou jako jezdí na Petřín, ale s jedním rozdílem. Nemusíme nikde zjišťovat jízdné, jelikož je zdarma! Je to něco jako výtah pro místní. Jezdí pořád dokola co 2 minuty. Během chvilky jsme nahoře. Je těsně před 13 h, tak jdeme dle mapy přímo k obchodu. Obědváme ve stínu na zídce, kde posedává hodně lidí. Ovšem jen my jsme si rozprostřeli piknik na místě, kde po chvíli z knihovny vynesli stoly a židle pro čtenáře :-). Chytáme Wi-Fi, tak se na blízkých lavičkách zdržíme docela dlouho a pracujeme na blogu. Potom vyrazíme na průzkum města a s překvapením zjišťujeme, že je tady krásné historické centrum, živé náměstí a trhy lokálních dobrot. Několik výborných kousků i ochutnáme. Všude je nezvykle hodně lidí, ale nejde jen o turisty. Je víkend, takže místní se vyrazili pobavit! Procházíme úzkými uličkami plných obchůdků.
Na hlavním náměstí najdeme zajímavou specialitu, na kterou lidé stojí řady v několika stáncích. Zaujme nás to natolik, že musíme ochutnat!
Je to bramborové těsto, lehce slané, ze kterého přes mlýnek vytlačí hada ve tvaru spirály a usmaží v oleji. Nakonec nakrájí pár kousků dle váhy do pytlíku a zasypou cukrem!
Když jsme ochutnali první kousek, byli jsme z té chuti v šoku, ale hned s druhým kouskem nám to zachutnalo. V celém městečku panuje příjemná atmosféra léta, s živou hudbou v ulicích – taková vzpomínka na Barcelonu.
Nějak moc jsme se zdrželi a najednou je 6 hodin a my zatím netušíme, kde bude možné přespat. Před námi jsou další dvě vesnice Age a Vilallobent. Asfaltová silnice je hodně úzká, takže auta musí zastavovat a čekat, aby nás mohla objet. Zdá se, že jsou zvyklí a neohrožují nás. Když dojdeme na začátek Age, narážíme na rozcestí a místní značku na Vilallobent mimo asfalt. Je délkou i časem stejně dlouhá jako naše trasa, takže dáme přednost cestě mezi loukami.
Po hodince dorazíme do Vilallobent, kde potřebujeme doplnit vodu v místním parku. Ve vesnicích zakládají nové parky kvůli stínu. Většinou jsou tvořené cca 10 mladými stromy, pár keři a lavičkami. Plocha jako naše hřiště. Pomalu se začíná stmívat. Je to malá vesnice a přitom je i takto večer v ulicích spoustu rodičů s dětmi a dospělí si ve skupinkách povídají. My co nejrychleji vyrazíme nad vesnici a doufáme, že rychle něco najdeme.
Dle očekávání jsou ale všude krávy a hlavně drátem oplocené ohrady. Bez drátu zůstávají jen lesní cesty. Trvá nám asi půl hodiny, než u lesa najdeme klidné místo. Téměř za tmy stavíme stan a večeříme, ale zato tady máme klid a pár kroků před námi i krásný rozhled na zářící vesnice na náhorní plošině a hvězdné nebe s měsícem.
Bohužel se tady daří nějakému druhu pavouka, protože když jdeme spát, máme jich na věcech a stanu desítky, dokonce dva Marki přinese na bundě až dovnitř!
