DENNÍ VZDÁLENOST – 17 km

STOUPÁNÍ – 1300 m

KLESÁNÍ – 900 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 649 km


Náš odhad na chování krav se asi nezlepší. Už před setměním přicházely z parkoviště k nám nahoru, přitom jsme si byli jisti, že na noc chtějí být dole na rovině. Dopadlo to tak, že po vyslechnutí všech možných žaludečních a vyměšovacích zvuků během večera, kdy šli spásat trávu vedle stanu, si ustlaly vedle nás. Takže když jsem po 11 vyšel ven, ať se podívám, proč jsou tolik slyšet, ve vzdálenosti do 10 metrů se ve světle čelovky rozsvítilo asi 20 očí. To by tolik nevadilo, kdyby krávy nespaly jen do 4 h. Potom si začnou povídat, co se jim zdálo. A asi mají divoké sny, soudě podle bučení. Tohle stádo odejde, v 6 jde okolo další. Taky asi divoké sny. 

Nedáme se a čekáme na slunce. Je tady dokonce signál, takže po snídani aktualizujeme blog a vyrazíme v 9 h. Okolo už mezitím proudí davy turistů zřejmě na monumentální vrchol Puigmal. 

Část cesty jde snadno, rychle a rovně. Později opět začneme výrazně měnit výšku. Do Núrie dorazíme okolo 11 h. Už na první pohled nás tohle místo překvapí. Je tady kostelík Sanctuari de Núria, kde míří spousty věřících. Na okolních kopcích je znát, že je to rozlehlý SKI areál se spoustou lanovek a vleků a v létě oblíbený turistický cíl pro rodiny s dětmi. Pro děti je tady mnoho aktivit, jako ranch nebo lanové centrum. Zajímavostí je, že tady nelze dojet autem. Z města Queralbs tu jezdí vlak, respektive vypadá to spíše jako tramvaj, jen s tím rozdílem že jede do 2000 m.n.m. Druhá možnost je pěšky.

Původní starý kostelík je tady vlastně dost nevýrazná stavba. Pozornost přitahuje obrovský hotel s velkým kostelem zasazený doprostřed údolí. Celé to působí jako statek, což se do horského údolí docela hodí. Atmosféru drsných vysokých hor kolem doplňuje zeleň zavlažovaného trávníku. V celém areálu se pohybuje spousta lidí, pro Katalánce má místo obrovský význam také v souvislosti s jejich nezávislostí. Dýchá tady zvláštní příjemná atmosféra. Nejdříve si celý areál projdeme, potom si odpočineme na trávníku u přehrady. Vláček projíždí několika tunely až dojede do údolí hned vedle hotelu.

Starý kostelík má všechny vnitřní zdi obložené cedulkami se jmény, městy a roky, přičemž všechna křestní jména jsou Núria. Velký kostel má netradičně moderní interiér, na stropě žádné malby, jen modrá barva. Působí dost studeným dojmem. V komplexu je restaurace, kafeterie a malý obchůdek. Tam nás zaujme pečivo, které vypadá jako velká metrový placka, která se prodává po částech. Jedna je s ořechy, druhá politá cukrem. Zkusíme obě. Nejvíce to připomíná naší vánočku. V údolí, kde směřujeme se ale mezitím významně zatáhne a vrcholy mizí v černých mracích. Průvodce upozorňuje, že i když už hory nemají alpský charakter, jsou jako magnet pro odpolední bouřky, takže se doporučuje vyrazit v brzkých ranních hodinách. Nyní je 13 h. Vypadá to, že nekecá. Vůbec se nám tam nechce. Nicméně vyrazíme, třeba se to odfoukne pryč.

Trasa tady značená není, takže s pomocí GPS se připojíme až pod jednou z lanovek. Když vyrazíme, vyslechneme rozhovor ženy se starším mužem za námi. Žena se diví, proč máme tak obří batohy, co tak důležitého v nich můžeme mít. Muž jí vysvětlí, že tam máme určitě vše na spaní včetně stanu a spacáků. Když nás míjí, tak se na to i zeptá a i on obdivuje velikost batohů. A my si myslíme, jak jdeme nalehko :-)!

Celou cestu před sebou vidíme sedlo, což nás demotivuje, neboť je o 800 výškových metrů nad námi. Ale jak postupujeme a metry ubíhají, je to naopak povzbudivé. Vidíme, jak se cíl přibližuje. Mračna opravdu odvanou pryč na francouzskou stranu. Proti nám vyběhnout dva malí kluci a docela v panice se španělsky na něco ptají. Ten větší umí i trochu anglicky, tak to zkusí. Ztratili mámu. Takže se ptají na ženu v modré bundě. Potkali jsme ji tak před 10 minutami, snad ji doženou. 

Poslední krpál před sedlem vede serpentinami v suťovisku. Tam je konečně potkáme! Zvířata, která jsme zatím vídali jen vycpaná v infocentrech. Pyrenejské kamzíky! Celé stádo – asi 25 kusů.

Dorazíme do sedla Coll de Noucreus ve výšce 2785 m.n.m. Otevřou se nám nádherné výhledy na francouzskou stranu Pyrenejí. Všechny ty černé mraky se tam stále drží a je vidět, jak se odpařuje vlhkost po dešti.

Opět si výrazně oddechneme, že jdeme GR 11 a ne GR 10 vedoucí právě na francouzské straně hor. Přesně tohle byl jeden z hlavních důvodů proč jít GR 11 – španělská strana má proti té francouzské výrazně stabilnější počasí bez deště.

Říkáme si, že suchou nohou sledovat takové krásné dešťové dynamické mraky je paráda! Ze sedla je to jen 2 minuty na vrchol Pic de la Fossa del Gigant, tomu říkám rychlý výstup! Dokonce jej zvládneme i s batohy na zádech! 🙂 Pokocháme se a po holém hřebeni vyrazíme dál, kde vystoupáme ještě na další vrchol Pic Superior de la Vaca ve výšce 2824 m.n.m. Odtud už scházíme do sedla Coll de Tirapits. Uvažujeme ještě o vrcholu Pic de Tirapits nad sedlem, oběma se nám líbí jeho název a bílá ostrá skaliska. Je to opět krátký 15 minutový výstup. Nicméně je už dost pozdě, takže raději sestupujeme. 

Sestup je snadný, obecně je už dnes cítit mnohem lehčí terén. Kousek pod sedlem narazíme na kamennou chatrč. Když chci nakouknout dovnitř, musím lézt po čtyřech, abych se protáhl dveřmi nebo jak se tomu otvoru tady říká. Někdy je průchod tak úzký, že člověk musí jít bokem. Tentokrát nás tady překvapí SOS vysílačka. To by mohla být známka, že počasí opravdu dokáže nemile překvapit.

Nevěříme svým očím, ale v sedle se opět objevila mračna, která jsme viděli daleko na francouzské straně! Rychle se valí ze všech stran na nás!

Sestupujeme kolem krav a 2 malých jezírek – spíše velkých špinavých louží. Další sedlo, které máme projít, než začneme klesat – Coll de la Marranna ve výšce 2520 m.n.m. – začne mizet v mracích. Před sedlem míjíme jeden postavený stan s vyděšeným párem. Asi doufali v příjemný slunečný večer jako my. 

Dorazíme do sedla těsně po tom, co všechny mraky opět odletí. Nad námi je vrchol Gra de Fajol (2708 m.n.m.), který jsme měli v plánu zdolat jako poslední vrchol na GR 11, ale vzhledem k podmínkám je to hloupost. Narážíme na další stádo kamzíků, tentokrát odhadem 30-ti hlavé. Ale pohled, co nás čeká ze sedla do údolí nám vyrazí dech.

Téměř 700 km jsme neviděli žádného kamzíka a teď se jich pár metrů před námi pase na louce přes 50!

Dnešek nám tedy bohatě vynahradil předchozí dny. Důsledně sledují každý náš krok a když překročíme povolenou vzdálenost, okamžitě dlouhými skoky prchají pryč. K chatě Refugi d’Ulldeter je to asi 300 výškových metrů dolů. Po chvíli začne svítit slunce, ale je příšerná zima. Pokračujeme po sjezdovce. Hledáme místo na spaní, ale všude je silný vítr. U potoka narážíme na zdechlou krávu, tak tady spát opravdu nebudeme.

Hned před chatou stojí asi 4 stany, nicméně je jasné, že je to za poplatek. S tím nesouhlasíme, takže zkusíme jít kousek bokem a ejhle! Krásné malé jezírko, spousta místa pro stan a hlavně tady nefouká! Později se ještě o pár metrů vedle přidá dvojice trekařů.