DENNÍ VZDÁLENOST – 20 km

STOUPÁNÍ – 700 m

KLESÁNÍ – 1900 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 669 km


Ráno jasné modré nebe rychle přechází v opar a slunce svítí jakoby přes závoj. To je pro sestup dobře, ale nevěstí to nic dobrého. Když po pár minutách dorazíme k chatě, chceme toho využít, nedělat binec v přírodě a použít WC. Ne, pouze když si dáme kafe, kakao či cokoliv jiného. Když jsem vyšel ven a Marki se ptala, jak jsem pořídil, řekl jsem ji: „Thank you, fuck you“. Na jednu stranu chápu, že se chata musí uživit, ale na druhou stranu, tohle je nesmysl. 

Scházíme rychle prudkým svahem na parkoviště. Hned je jasné, že patří k vlekům, ale v létě je hojně využíváno turisty. Stezka vede střídavě po asfaltu a zkratkami v serpentinách. V jedné z nich mi ujede bota a já si zase hezky sednu na prdel. Společně se zasmějeme a konstatujeme, že je fajn, jak umíme hezky padat. 

Sestupujeme kolem řeky. Po stezce teče potok, takže je to jako bludiště – pořád hledáme místo, kde boty neponoříme do bahna. Poslední část sestupu vede přímo po silnici, která nás dovede do vesnice Setcases. Tam doplníme zásoby a u místního kostela poobědváme. Vesnička je významná mimo jiné svým výborným medem, takže si jeden v menší plastové lahvičce odnášíme. 

Bohužel se potvrzují naše ranní obavy a během pobytu ve vesnici se nebe úplně zatáhne a ještě před odchodem začne poprchávat. Čeká nás výstup do posledního relativně vysokého sedla Coll de Lliens ve výšce 1877 m.n.m. To, co začalo jako nevinné poprchávání, se brzy změní ve vytrvalý déšť a později dokonce v bouřku.

Dneškem bychom měli dle průvodce vstupovat do „cowcountry“, tedy země krav, ale zatím jsme neviděli ani jednu. Nicméně zvonky slyšíme všude kolem a vlastně celá dvouhodinová cesta je v podstatě slalom mezi rozmoklými kravinci. Vážně chuťovka. Jen krávy se zřejmě před bouří poschovávaly po lesích. 

Těsně před sedlem se mraky na jedné straně údolí rozestoupí a na nás vykoukne modré nebe. Hned se začneme těšit, že za chvíli je konec bouřky. Taky nám to umožní pohled zpět do údolí, ze kterého jsme přišli a kde vidíme včerejší poslední téměř 3000 metrů vysoké vrcholy.  Déšť opravdu ustane, ale nad námi jde šedý pás mraků. Když konečně zdoláme poslední velké převýšení, začne se na nás řítit další bouřka. V sedle plném zelených luk máme ještě klid a můžeme se pokochat výhledy. Tady už se zase prohání krávy a na druhé straně ohrady koně. 

Kousek ještě vystoupáme a už začíná klesající traverz do dalšího sedla Collada de Fembra Morta. Značek je tady poskromnu a několikrát ztratíme cestu. Mezi sedly už nás dostihne další bouřka, nejdříve opět jen slabým deštěm. Projdeme sedlem a zrovna když jsme na hraně travnatého kopce, udeří blesk tak blízko, že si na místě poskočíme. Pár vteřin na to se dosavadní slabý déšť změní v neskutečné přívaly vody spolu s velmi silným větrem a voda nám lítá kolmo do zad. Marki sice prohlásí, že půjdeme ten nejhorší déšť přečkat ke stromům opodál, nicméně vzhledem k bouřce nesouhlasím. Dobře mi tak, čeká mě trest. V tom nejsilnějším dešti, jaký jsme na celé cestě zažili, jsme museli projít ohradou. Drtivá většina všech plotů je pod proudem a drát je v místě otevírání opatřen plastovým madlem. Otevření s totálně mokrýma rukama ale znamená tak silnou šlupku, že mě to samotného překvapilo. Po neúspěšném pokusu o zaháknutí přichází navíc další pecka. Běžně si doma s podobnými ploty hrajeme a zkoušíme, zda kopou, ale tady to docela bolelo :-). Když urazíme asi 200 metrů, jako by někdo stiskl vypínač a bylo po všem. Zůstalo jen slabé mrholení. 

Míříme do vesnice Molló ve výšce 1200 m.n.m., nicméně je už hodně pozdě a rádi bychom našli místo na spaní před vesnicí. Bohužel sestupujeme po otevřené hraně, kde v tomhle nejistém počasí odmítám stavět stan. Kdyby bylo hezky, jsou odtud krásné výhledy, ale teď vidíme, jak se všude honí mraky a jak postupuje ta sprcha, co nás před chvílí slila. 

Už jsme nadohled vesnici, všude jen samé ohrady, soukromé pozemky a farmy. Tady už místo nebude. Alespoň si chceme zlepšit náladu a v obchodě kupujeme něco na přilepšenou k večeři. Stihneme to tak tak, k obchodu dorazíme 7 minut před 20 hodinou. 

Nicméně jako většina obchodů tady nemá otevírací dobu vyvěšenou, takže otevřeno je asi podle situace. 

Vesnice má oddělenou novou část, kde jsou moderní vily a historickou část s klasickými kamennými domy. Z obchodu vyrazíme za slabého deště po červené značce, ale zase narážíme na to, že červenou značkou se tady značí všechny cesty. Po chvíli stoupání pochopíme, že tudy cesta nevede a vracíme se. 

Vesnicí vede strmá betonová cesta. Nejdříve se po ní kloužu já, po chvíli i Marki, která tady zažije jeden z nejbolestivějších pádu vůbec. Ve městě. Když opustíme velehory :-). 

Už se začíná stmívat a my, mokří a zkřehlí, stále nevíme co a jak. Po 15 minutách dorazíme dolů k řece, kde jsme očekávali, že už bude klid a nějaká místa. K naší smůle jsou tady další domy. Po chvíli narazíme na vyšlapanou pěšinku vedoucí přímo k řece. Nacházíme rovný plácek, kde vůbec nebudeme vidět. Sice nám déšť nedává ani chvíli klidu na stavění stanu a vzhledem k vysoké mokré trávě si ani večeři moc neužijeme, ale i tak spokojeně a unaveně uleháme.