DENNÍ VZDÁLENOST – 17 km

STOUPÁNÍ – 900 m

KLESÁNÍ – 1100 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 705 km


Oba se shodneme, že se nám spalo hrozně. Hodně jsme se budili. Přitom je to tak hezké místo a v noci byl klid. Neumíme si to vysvětlit. Ráno lenošíme, je krásně, tak snídáme venku. Chlapíci začnou pracovat kolem chaty a je vidět, že je to tam baví! Projdeme se po okolí. Původně tu byla vesnice. Už včera jsme míjeli několik rozbořených domů a domek, ve kterém jsme spali býval taky jedním z nich. V okolí je ještě několik ruin a zachovalý kostelík.


Dnes nás hned po ránu čeká super zábava. Po necelých 2 hodinách bychom měli dojít do údolí k řece Riera de Sant Aniol s nejlepšími „swimming holes“ na celé GR11. Tedy vyhloubenými jámami v řece, kde si lze krásně zaplavat. Stezka je zase hodně špatně vedená nahoru a dolů. Už z dálky slyšíme dovádění dětí a velký ruch jako na koupališti. Cesta měla zabrat necelou hodinku, my dorazíme asi o 20 minut později.

Nejprve přijdeme k chatě, která zrovna prochází kompletní rekonstrukcí. Hned vedle ní je malý kostelík Sant Aniol d’Aquja. Je to spíše malá kamenná kaple a vevnitř je uskladněno mimo jiné spoustu harampadí. Potkáváme tady dvojici, která spala minulou noc taky na chatě Talaixà. U kostelíku si nechávají odložené velké batohy a vyrážejí dolů po řece soutězkou. Je to cca hodinu a půl dlouhý trek, uvažujeme o něm taky. Pokračujeme přes most dále, kde dle průvodce hledáme nejlepší a nejhlubší místo na plavání. Skutečně ho najdeme, jen v průvodci je fotka s můstkem přes řeku, který už tady není. Ztrhla ho velká voda.

Dost nás udivuje, když po cestě potkáváme v opačném směru řadu lidí v přilbách, někoho dokonce s lany a hodně lidí v kompletně mokrém oblečení. Zřejmě to bude náročná a drsná stezka! Nakonec raději čas prolenošíme koupáním. 

Je zvláštní, že jak jsme pořád slyšeli hlasy dětí jako z bazénu, tak za celou cestu jsme neviděli NIKOHO ve vodě! Je samozřejmě příšerně ledová! Po dlouhém otužování tam hupsneme. 

Plavat proti proudu mezi skalisky řekou širokou jen metr a v neznámé hloubce je parádní pocit! Vzhledem k teplotě se tam ale nedá vydržet dlouho. Docela mě potěší, že skupince místních trvá otužování déle než nám. Voda je plná rybiček, tak jim při obědě hážeme drobky. Můžou se za nimi utlouct a mají tendenci pro ně vyskakovat až na břeh. 

Lenošením strávíme asi dvě hodinky než se začne zatahovat. Potom se připojíme zpět na trasu. Máme před sebou sedlo Coll de Riog (840 m.n.m) a chvíli po něm další dvojici sedel Coll de Principi (1126 m.n.m) a Coll de Bassegoda (1105 m.n.m). Trasa vede většinou lesem, potkáváme nespočet obrovských kamenných moří – tedy pruhů drobných kamenů v prudkém svahu. Když se dostaneme do prvního sedla, už je všude kolem vidět déšť a i k nám už dorazilo mrholení.

Pauzy si dáváme jen krátké, na doplnění tekutin, až když na posledním sedle u vrcholu Bassegoda přestane kapat, tak se zastavíme déle. Měli jsme v plánu jít odtud na vrchol, jelikož by to mělo být v našem směru první místo, odkud je vidět Středozemní moře! Bohužel je vrchol v mraku a při tomhle počasí je viditelnost maximálně pár kilometrů. Pokračujeme dolů.

Za necelou hodinku dorazíme k chatě Refugi de Bassegoda. Ta má zvláštní režim, se kterým jsme se tady ještě nesetkali. Je tam cedulka, že kvůli tulákům a vandalům je chata uzamčena. Klíče si za poplatek 5 € lze vyzvednout na 5 minut vzdálené farmě Can Nou. Chata je to obrovská, přes okna je vidět, že je částečně opravená. Od chaty zrovna odchází dva trekaři, kteří si tady nechali batohy a jdou zřejmě pro klíče. Dost nás znechutí, když uprostřed velké terasy s výhledem do údolí málem šlápneme do hovna. Lidského. Uprostřed čisté dlažby. Někdy si člověk řekne, že někteří jedinci by zasloužili transport do pravěku.

Chvíli jsme uvažovali, že zůstaneme, ale před námi je ještě kus cesty a je docela brzy, tak jdeme dál. U Can Nou se potkáme s trekaři. Je to opět pár z předchozí noci Talaixà, takže se konečně dáváme do řeči. Jdou jen část GR 11, jsou z Anglie a byli dost naštvaní. Což po chvíli pochopíme. A trochu možná pochopíme i význam toho „dárečku“ na terase chaty. Can Nou je totiž naprosto liduprazdné místo a navíc se zdá, že už hodně dlouho. Je tam na omšelé ceduli telefonní číslo, ale samozřejmě tady není signál. Geniální. Pokud s chatou někdo počítá, může to být pro něj velký problém.

K farmě vede cca 8km dlouhá betonová cesta až do vesnice Albanyà. Sice bude zřejmě problém najít místo na stan, jelikož je lemovaná hustým lesem, ale u farmy je to špinavé a odpudivé.

Zřejmě je to způsobeno naším aktuálním stavem nebo vyčerpáním, ale hodinová cesta po betonu (než se nám za asi 168 zatáčkou podaří najít přijatelné rovné místo na spaní) nás úplně zničí. Když si sundáme boty, oba máme extrémně citlivá a bolavá chodidla. Já mám dokonce problém postavit stan, opravdu každá nerovnost na zemi je bolestivá. Místo není nic moc, hned vedle cesty a kousek od nás slyšíme hlasy z nějaké farmy, ale nikdo tudy nechodí, takže je tu klid.