DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km
STOUPÁNÍ – 700 m
KLESÁNÍ – 500 m
KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 719 km
Tělo se přes noc opět plně zregenerovalo. Nic nás nebolí :-)! Co my mu všechno provadíme a k regeneraci stačí jen jídlo a spánek. A každé ráno jsme jako noví!
Po cestě kolem nás projíždí několik cyklistů, ale nikdo nás nevidí. Připadáme si průhlední :-). Jsme přitom od cesty asi 2 m a před námi žádné stromy, tak jak je to možné? Sice se nám do další hodinové chůzi po betonu nechce, ale co nám zbývá. Opět hodně zatáček, jedna skupinka německých teenagerů s hlasitou hudbou a jsme dole! Tedy úplně ještě ne, jsme u řeky La Muga.
Kousek odbočíme z trasy, abychom po 5 minutách došli k dalším parádním „swimming holes“ v řece. Je brzy ráno, cca 9 hodin, nikde ani noha! Užijeme si parádní koupání na ostro, super míst je tady několik, takže všechny proplaveme, parádně si skočíme ze skal do průzračné hluboké řeky. Jsou tady místa s 30 cm vody a hned vedle je hluboká modrá díra. Netušíme jaká tam může být hloubka, ale určitě okolo 3 metrů a více. Hladina je klidná, skoro žádný proud. Voda je studená, ale jde v ní vydržet. Když vylezeme ven, překvapí nás první várka příchozích, kteří se valí ze všech stran. V mžiku jsme oblečení, ať někoho nepohoršujeme. Slunce krásně svítí, takže si ho chceme ještě chvíli užít a vyprat nějaké prádlo. Během pár minut se z našeho krásného soukromého bazénu stane veřejné koupaliště. Nevěřil bych kolik se tady vejde lidí. Kousek dál po cestě je totiž velký kemp Bassegoda Park, navíc tu lze snadno dojet autem.
Během necelé hodinky se břehy řeky naplní odhadem 150 lidmi. Přichází taky davy lidí s přilbami a vestami, zjevně se tady dělá Canyoning. Míří dál po řece. Hezké a jedinečné místo zkrátka nemůže být opuštěné. Ale my si ho mohli užít jako nikdo z nich!
V kempu chceme nakoupit v obchodě, ale jako ve většině kempů tu skoro nic není, takže musíme pořádně přidat do kroku, ať dojdeme do obchodu v Albanyà do siesty. Kemp je to velký a vypadá hezky, včetně docela velkého bazénu. Všude je slyšet němčina.
Do vesnice je to kousek, za kostelem najdeme malinký obchod. Je tam vše co potřebujeme, nicméně nákup je opravdu věda.
Všechno zboží je ve skříních nebo v lednici, případně někde pod pultem. Je potřeba, aby vše podal prodavač. To je milý starý pán, který zrovna vstal z gauče od televize, která stojí kousek vedle :-).
Rovnou u kostela poobědváme. Místní výborné pečivo nám bude opravdu chybět. Tohle u nás prostě není. Pečou tady asi dost rozdílně, kromě výborné chuti a krásného vzhledu nás totiž bílé pečivo nijak nenafukuje a tělu nedělá žádné problémy. Měli jsme z toho totiž obavy, jelikož tmavé pečivo koupit prakticky nejde, natož Markétiné „suchary“.
Vesnička je to malá, za kostelem je náměstí se zdrojem vody a kousek níže řeka, kde se místní chodí koupat. Zaujme nás, že posledních několik dní všude narážíme na červené výrazně označené stojany, ve kterých je defibrilátor. Zřejmě kvůli veder, které jsou i pro zdejší obyvatele zdravotní riziko.
Hodně neuvážlivě jsme nechali hlavní úsek trasy na nejhorší vedro. Je 14 hodin a slunce neuvěřitelně peče. Dobře nám tak. Stoupáme prudce, úplně vyprahlou krajinou. Žádná tráva, jen písek, kameny, hlína, křoví a nějaké odolné stromy. Taky hodně skal. Po hodině výstupu dojdeme do nějakého sedla, kde je stín a rovina. Vyčerpaně padneme a vypijeme asi litr vody. Voda je tady opravdu nad zlato. Bez vody je to fakt nebezpečné. Tělo začne ihned stávkovat.
Odtud už pokračujeme po široké cestě, která jen pomalu a plynule stoupá, až dojdeme ke kostelíku Sant Felix de Carbonils. Je opět vidět, že se tyhle památky stát snaží zachovat – je opravena alespoň střecha. Na dveřích nás zaujme nápis, ať návštěvníci neruší netopýry. Dveře jsou železné a těžké, ale opatrně se je pokusíme otevřít, ať tedy ty netopýry nevyplašíme. Uvnitř je to docela smutný pohled, taky bude ještě hodně práce, než se obnoví původní stav. Teď je to spíše terč vandalů.
Vedro už je dávno pryč. Jednak je to asi nadmořskou výškou, jsme okolo 700 metrů nad mořem. Ale samozřejmě hlavně zataženou oblohou. Vypadá to zase na slabý déšť. Nakonec opravdu začne lehce kapat, ale nejsou potřeba ani nepromokavé věci.
Když po chvíli traverzujeme kolem vrcholu Puig de la Trilla (799 m.n.m.), je to náš dnešní nejvyšší bod. Potkáváme několik ruin starých farmářských domů. Z některých dýchá bohatá minulost, některé naopak působí depresivně. Nejzachovalejší stavení je na místě zvaném La Trilla.
Kousek pokračujeme po úzké stezce, ale když se silněji rozprší a my zrovna narazíme na hezkou rovinku, rozhodneme se zůstat. Jdeme pod strom, kde uvaříme. Okolo 9 hodiny se nebe začne vybírat. Nikdo tady už nechodí, takže vůbec nevadí že spíme přímo na trase.
