DENNÍ VZDÁLENOST – 11 km

STOUPÁNÍ – 700 m

KLESÁNÍ – 300 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 761 km


Ráno se probouzíme za zvuku projíždějících vlaků. Do města La Jonquera jdeme asi 15 minut. Hledáme velký obchod, neboť si chceme dopřát pořádné sýrové orgie. Marki zbožnuje kozí sýry a já vše, co má plíseň. 

Máme rádi místní jogurty. Snad každá vesnice má svoje! Jsou sice v malých 100 g kelímcích nebo skleničkách, ale tučné a husté. 

Občas narazíme na cheesecake v hliníkové misce. 200 g koláč stojí okolo 40,-. Ale ta chuť! Jako z francouzské cukrárny.

Nakonec musíme asi kilometr kolem hlavní cesty než najdeme velký supermarket. Jsme u hranic a ve Španělsku asi mají extrémně levné cigarety a alkohol, jinak si neumíme vysvětlit plné vozíky tohoto sortimentu. Město je špinavé, nikdo neumí ani slovo anglicky a všude se ozývá jen francoužština. Zdržíme se až do 12 h a na lavičkách ve stínu postupně spořádáme plnou tašku jídla.

Stoupáme nad město vyprahlou krajinou k ermitě Santa Llúcia. Svižně nás míjí dvojice v důchodovém věku. U kláštera se dáváme do řeči. Jsou to Novozélanďané, kteří šli první půlku GR 11 loni v létě a druhou teď dokončují. Španělský trek je natolik zaujal, že mu dali přednost před trekem přes jižní ostrov Nového Zélandu. 

Klášter je čerstvě opravený. V jeho okolí je několik piknikových stolů a pramen, který tentokrát není vyschlý. Před 4 lety tu propukl rozsáhlý požár. Spálil téměř všechnu vegetaci. Proto je celé úbočí hory Puig dels Falguers (778 m.n.m.) porostlé hustými ostnatými křovisky. Stoupáme velmi úzkou hlubokou pěšinkou plnou ostružiní a jiných nástrah. Je extrémně teplo a stín v nedohlednu. Ze země ční shluky šedých balvanů. Před vrcholem se zvedá silný vítr, který s námi v poryvech cloumá. Marki tak nešikovně povalí na jeden z keřů, až si pořeže lýtko. Je naštvaná, protože se blížíme k moři a rána vypadá hluboce. 

Konečně se připojujeme na štěrkovou cestu. V průvodci jsme se dočetli, že po pravé straně ve svahu mineme vrak letadla, které prý narazilo do stromů a havarovalo zde v roce 1986. 

Po chvíli opravdu nacházíme obrovský ocas letadla, kus trupu i s křídlem a opodál dva utržené motory. Dle pamětní desky se jedná o dopravní letadlo DC 6, ve kterém při nehodě byla pouze posádka. 

Není to nic příjemného vidět tento mohutný stroj roztříštěný po celém kopci. 


Sestupujeme k místu zvaném Roquesens, kde se nachází restaurace, ve které probíhá nějaká velká soukromá oslava. V okolí je několik farem a spousta krav, proto musíme dávat pozor, kde nabíráme vodu. Před námi je parádní zachovalý hrad, který je dominantou celého údolí. 

Pokračujeme lesní kamenitou cestou k Refugi Barraca del Forn de Calç. Už si neděláme ideály, že bude volná, přece jen je už 6 h. Přicházíme kousek pod hrad na rozlehlé louky. Chata je už opravdu plná španělské mládeže, ale prý bychom se ještě vešli. Dáme přednost soukromí a jdeme na louku, kde už je postavený nějaký stan. Opět se setkáváme s Novozélanďany. Chystáme večeři a píšeme blog.


Už jsem se o tom sice zmiňoval, ale největší dobrota, kterou jsme si v horách dopřávali, bylo čokoládové FONDUE. Nečekaně snadno připravitelné i v polních podmínkách. Potřebujete vařič, plyn, tabulku čokolády (respektive všemožné zbytky čokolád porozházené po batohu) a v podstatě jakékoliv ovoce (koupené nebo kradené), které nakrájíme na kousíčky. Čokoládu rozpustíme v trošce vody přisypeme ovoce a TRADAAA! Každý záviděl :-).