DENNÍ VZDÁLENOST – 26 km

STOUPÁNÍ – 700 m

KLESÁNÍ – 1000 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 787 km


Noc byla hodně větrná, tady už jsme takové vichry nečekali. Ale nic, s čím by měl stan potíže, takže jsme se vyspali parádně. Měli jsme v plánu vstávat co možná nejdříve, čekala nás dnes extrémně dlouhá cesta. Chceme totiž dojít až kousek před město Llançà, které už leží přímo u Středozemního moře. Mělo by to být cca 25km. Budík máme v 6, vstávat se nám jako vždy vůbec nechce. Když před 7 vylezeme ze stanu, dvojice trekařů ze Zélandu zrovna odchází. Poryvy větru otravují i ráno, takže co při snídani pevně nedržíme, to potom chytáme na louce.

Na začátku nás dnes čeká stoupání do sedla Coll de la Leonarda (690 m.n.m.). Začínáme dlouhým pochodem po lesní cestě. Jde se fajn, stoupáme jen lehce. Ke konci se stoupá prudce po úzké pěšině, nicméně proti tomu, co máme v nohách, je to už sranda. Hodně tady ale chybí značení. Když se dostaneme do sedla, dokonce úplně ztratíme značku a pár minut cesty si zajdeme. Zase místo, kde je to bez GPS dost složité. 

Od sedla se připojíme na širokou lesní cestu a klesáme do zřejmě poslední vesnice v hamlet stylu na GR 11 jménem Els Vilars. Při sestupu už má slunce zase grády, takže se spalujeme zaživa :-). Navíc už trochu bojujeme s časem, jelikož jsme pomalí a potřebujeme nakoupit před siestou. Do vesnice dorazíme ve 12 hodin. Je to jen pár domů. Jde vidět, že se na opravách pracuje, ale asi dost pomalu.

Nicméně tady máme důležitou zastávku, v průvodci se píše, že u řeky pár minut pod vesnici žijí želvy: Hermann’s Tortoise. A dokonce je tady autor viděl! Želvy ve volné přírodě musíme přece vidět taky! 

Jdeme pár minut dolů pod vesnici, řeku najdeme, ale je kompletně vyschlá. V korytě zůstaly jen malé kulaté laguny stojaté vody, kolem kterých je mnoho žab. Ale želvy žádné. Chvíli se ještě snažíme hledat, ale je tu prostě moc sucho. Vzdáváme to. Vrátíme se zpět pro batohy a jdeme dál. Trasa GR 11 odtud vlastně pokračuje právě dolů k řece,  nicméně my se vydáme dle průvodce kratší variantou s menším převýšením přes vesnice a většinou po širokých cestách.

Pokračujeme do pár km vzdálené vesnice Espolla, kde bude obchod. Jenže siesta ve 13 hodin se blíží. Navíc poprvé potkáváme vinice. Jsou všude kolem cesty. Marki už láká otrhávat a koštovat :-). Do vesnice skoro doběhneme, najdeme kostel, ale obchod nikde. Hledáme někoho, koho se můžeme zeptat, ale opět krátce po poledni nikde nikdo! Někdy nám už ty liduprazdné vesnice lezou krkem! Už nejsme uprostřed ničeho vysoko v horách, je to velká moderní vesnice proboha! Konečně někoho potkáme, sice nám popíše cestu, ale tady začíná siesta zřejmě už ve 12. Je zavřeno a cedulka s otevírací dobou tady ani není. Tolik zbytečného spěchu. Jsme z toho horka tak unavení, že skoro hodinu ve stínu odpočíváme. Snad bude obchod v další vesnici.

Odtud se jde po cyklostezce skrz vinice a pole s olivovníky. Tentokrát už nás nic nehoní a vinice občas nejsou nijak oplocené, takže si tři trsy odtrhneme. Snad ty náboje z brokovnice, co všude leží, neslouží k odstranění podobných zlodějů hroznů! Víno je sice fajn, ale docela malé a některé kyselé. To ale vůbec nevadí, už tak dlouho jsme ho neměli, že se po něm zapráší :-). 

Jdeme střídavě po rozbité betonové cestě a po prašné cestě. Do vesnice Rabós dojdeme ani ne za hodinku. Tady sice obchod je, ale v době siesty se ho ani nesnažíme hledat. Jen si odpočineme na náměstí a osvěžíme se vodou z pramene. Kamenné domy, malé uličky, většina domů krásné opravená a obydlená. Taky nacházíme parádní malé náměstí, které je díky pódiu přizpůsobeno ke konání společenských akcí.

Další na řadě bude vesnice Vilamaniscle. Tam sice mají být jen nějaké malé obchody se základním jídlem, ale to nám stačí a nemusíme v Rabós zbytečně čekat několik hodin až otevřou. Cesta je prakticky celá otevřená,  bez stromů a jiného stínu. Hodně dobrá výheň! Odhadem v polovině cesty před Vilamaniscle se už připojuje normální trasa GR 11, která vedla přes klášter Convento de Sant Quirze de Colera.

Vesnice Vilamaniscle je už docela velká, má nově vybudovaný malý aquapark a je tu docela rušno. Nejdříve doplníme vodu ve stinném místě hned u prvních domů. Když se vydáme hledat obchod, raději se po pár neúspěšných pokusech někoho zeptáme. Odpověď nás nepotěší: „Tady žádný obchod není! Jen restaurace na náměstí.“ Hmmm. Ještě nám zbyly nějaké tyčinky Mars no :-).

Když dojdeme na náměstí, rozhodnutí zní jasně! Jdeme si něco dát k večeři! Přijdeme do restaurace a mladík s dredy nám s úsměvem na tváři oznámí, že k jídlu fakt nic nemá. Kuchař někam odešel. Máme brečet? Jasně že ne! Od plic se zasmějeme :-).

Dáme si tedy alespoň kafe a studené pití a při placení se všimneme košíku s bagetami, které leží na baru. Kupodivu jsou k prodeji! Problém vyřešen,  odneseme si čerstvé křupave bagety! A croissant k tomu.

Když odcházíme z restaurace, sehnu se k malému psíkovi, který pořád obcházel kolem. Chvíli se mu drbání líbí ale po chvilce na mě zuřivě vyjede. Píšu si, potulné psy neškádlit! 

Celou vesnicí projdeme až nahoru, kde pokračujeme traverzem pod vyprahlým vrcholkem. Na cestě stojí výrazně polepené žluté terénní auto. Jsou to správci lesa a zároveň strážci požárů. Nicméně máme obavu, že když nás vidí po 20. hodině večer procházet kolem, bude je zajímat, kde spíme a zkusí nás hledat. Projdeme sedlem Coll de la Serra (260 m.n.m.). 

Po chvíli chůze na prašné cestě kolem nás ve starém jeepu projíždí stárší pár a hned se ptá, zda se nechceme svézt do Llançà. Sakra to je lákavá nabídka! Ale odoláme a s díky odmítneme! 

Odtud už jen asi 30 minut plynule klesáme ke kostelíku Eglésia de Sant Silvestre. Tady chceme přespat. Je tu krásný klid, slunce zrovna zachází za okolní kopce. Jsou tady ale na ceduli zákazy spaní a kempování a místo je hodně otevřené a viditelné z okolních cest. Pár metrů odtud ale najdeme opuštěný pramen Font del Xac. Je na něj sice šipka, ale je vyschlý a hodně zapadlý. Jako parádní bonus je u něj stůl s lavicemi a plácek přesně pro stan. Krásná tečka dlouhého dne. Večer je naprostý klid, ptáci nám zpívají a dokud se nesetmí sedíme venku.

Užíváme si ten slastný pocit, že zítra po hodině chůze dorazíme ke Středozemnímu moři. Myšlenka, že jsme před 49 dny vyšli od Atlantiku je pro nás neuvěřitelná. Začínáme si uvědomovat, že to dokážeme. A že už nás od překonání těch pár zbývajících km nic nezastaví. A že se konečně vykoupeme v parádně teplém moři. Spousty dalších věcí se nám prohání hlavou. Ale u všech těch myšlenek se usmíváme jako po nějakém kvalitním fetu :-).