GR20 – 11. ETAPA – Jako zrnka písku v moři

Datum: 24. 9. 2016

Ráno se na nás usmívá slunce skrz hustý porost. Nikdo nás v noci neobjevil, kromě chrochtajících prasat, kterých je zde opravdu hodně, neboť je v okolí vše rozryté. Pokračujeme po lesní pěšince, až dojdeme ke strmé louce, na které jsou pohozené křivolaké balvany a poprvé spatříme vrchol Monte Renosu. Takhle po ránu vypadá skvěle, nebe je pořád blankytně modré a rozeklaná špice působí blízko a dostupně. Nenecháme se ale ošálit, v poledne mají přijít deště a to bychom ani zdaleka nestihli celou výškovou variantu trasy. Střetneme se na chodníku s hlučným býkem, který svolává své stádo. Musíme konstatovat, že krav na Korsice není mnoho. Rozhodně se nechovají agresivně jako v Pyrenejích, ale problém může nastat v jejich nenápadnosti. Jsou bázlivé, a když se leknou, prý útočí. Nám se docela často stává, že v okolním porostu o krávě víme až v okamžiku, kdy se s ní téměř srazíme.

Dojdeme na krásnou panoramatickou plošinu Plateau de Gialgone, kde od roku 2015 stojí malá bergerie, nabízející občerstvení a možnost kempingu. V okolí se pase několik koní a mul. Projdou kolem nás první trekaři. Obloha se zatahuje, sestupujeme proto k potoku Ruisseau de Marmanu, podél kterého scházíme až do sedla Bocca di Verdi. Tudy vede asfaltová silnice a je zde i Refuge di Verdi (1289 m.n.m.), která působí udržovaně. V jejím okolí je několik dřevěných chatek a pěkná místa na kemping, škoda jen, že u cesty. Míjíme slečnu z kuchyně, která si šla nasbírat čerstvé houby do polévky. Dnes už jsme potkali více houbařů – je víkend a opravdu rostou. Poobědváme a dojde nás britská skupinka, se kterou se potkáváme od Vizzavony. Tentokrát to ale bude naposled. Máme v plánu jít ještě polovinu další etapy.

Do sedla Bocca d‘ Oru stoupáme asi 500 výškových metrů. Zpočátku nám cesta připomíná typickou českou lesňačku, rozježděnou od traktorů, později se otevřou pěkné rozhledy, kde na nás po dlouhé době opět vykoukne moře. To už ale začíná mrholit, tak svižně stoupáme zarostlým lesem, plným mechu. Když se rozprší a opět nevidíme ani na krok, zastavíme pod košatým dubem a zvažujeme, že si někde najdeme místo na spaní. V okolí je ale vše šikmé. Asi po hodině čekání vzdáváme a jdeme dál.

Za sedlem se počasí umoudří, tak se nám na chvíli odkryje východní pobřeží Korsiky rovné jako placka, poté i hřeben před námi, na který míříme. Mineme skupinku promočených výletníků a taky několik koní, kteří už patří k nedaleké Refuge de Prati (1828 m.n.m.). Chatař je jde zrovna nakrmit – má je naučené na zahvízdání, takže kolem nás jen prosviští a my alespoň v jejich stopách najdeme nejkratší cestu k chatě. Zase totiž lije jako z konve.

V chatě je ale liduprázdno, stany k pronájmu jsou již zbalené. Chataři hrají karty a naštěstí jim nevadí, že se jdeme schovat před deštěm. V hromadné noclehárně jsou dva pospávající trekaři. Co teď? Pokračovat či ne? Na místech pro stany klasicky tečou potoky vody. Neumíme se rozhodnout, tak zase hodinu čekáme, jestli se déšť utiší. Vypadá to optimisticky, tak v 16 hodin nabereme vodu a vyrážíme směr vrchol Punta Capella (2041 m.n.m.). Přes podmáčené louky se jde ještě dobře, výstup na vrchol už je ale na vlhkém kameni náročnější. Nad námi i pod námi postávají kozy a hlasitě se dohadují. Kamenné plotny, suťovisko a úzký skalní žleb už nás po absolvování severu Korsiky nechává chladné. Těsně pod vrcholem potkáváme dvojici trekařů a později ještě partu běžců, ale od 18 hodin patří hřeben jenom nám. Pocity lze slovy jen těžce vyjádřit. Mlha a tajuplné mraky se mísí se slunečními paprsky a na obou stranách hřebene září moře. My, jediní lidé široko daleko, na rozeklaném hřebeni lezeme nahoru a dolů přes další a další vrcholky. Pokaždé, když už si myslíme, že nás čeká jen jednoduchá travnatá pěšinka dojdeme k další špičce, kde chůzi vystřídá šplhání.

Cítíme, jak jsme jako lidé uprostřed této divoké přírody jen zrnka písku v moři. Ovšem ne zrnka, která se cítí bezcenná. Hory Vám ukážou důležitost každého takového zrnka. Člověk cítí, že může vše, co si jen přeje, a že jeho počínání má smysl.

Našim cílem je sedlo Bocca di Laparo (1525 m.n.m.), kde si vychutnáme západ slunce. Odtud jsme chtěli sejít asi 100 výškových metrů k chatrči, kde jsme doufali, že půjde rozdělat oheň. Jsme ale tak vyčerpaní, že pokračujeme jen pár desítek metrů dál po hřebeni, kde stojí soukromá chatka. V průvodci o ní byla zmínka, že kemping v jejím okolí je teoreticky možný. Chata je polorozpadlá a otevřená. Očividně se tu nekrade, protože je zde pohozeno několik lahví s alkoholem a další věci. Respektujeme ale, že je soukromá, dovnitř nejdeme a už za tmy si stavíme stan opodál. Pohledy na pobřežní vesničky za svitu měsíce jsou úchvatné. Teplota opět klesá pod bod mrazu.