GR20 – 4. ETAPA – Monte Cinto mezi kapkami deště

Datum: 16. – 17.9. 2016

Předpověď se vyplňuje. Sice už od 5 slyšíme šrumec, jak ostatní vycházejí, ale poté, co v 6 vykouknu ven, je jasné, že nikam nejdeme. Hranice mraků je kousek nad námi. Posuneme budík na 7 a chvíli na to začne hustě pršet. Vstáváme po 8 a jdeme snídat do chaty. Potom do cca 11 hodin přichází jeden prudký liják za druhým. Máme strach i o stan, ani nemluvím o tom, kdybychom byli v horách. Když déšť na chvíli ustane, stan přemístíme jinam, máme ho totiž v proudu vody, který se zde vytvořil. Celým kempem totiž protékají malé potůčky, slévající se ve větší potok. Země nic nesaje, podloží je kamenité.

Jdeme se kousek projít po trase a v lese natrefíme na dva muflony, zřejmě samice, neboť nemají typické mohutné rohy. Zdejší typické zvíře! Po chvíli nás déšť opět zažene zpět.

Odpoledne trávíme střídavě v chatě a v blízké restauraci, kde se dá s jedním kafem příjemně vegetit i několik hodin. Nikdo tu není a mají tu knihy a časopisy pro hotelové hosty. Vařit lze přímo v chatě na erárním plynu, jsme pod střechou a v teple, tak jsme za to rádi. Je tu i malý obchůdek o 30 potravinách, kde dokupujeme pečivo a čočku, kterou pak máme na celý den :-). Jinde mají na chatách přímo uvedeno, že lidé z kempu dovnitř nesmějí. Dokonce ikdyž si zakoupí jejich večeře za 20 euro, sedí s nimi na terasách venku. Tady naštěstí mají sociálky a vaření uvnitř společné pro všechny.

Okolo 12 hodin se vrátí dva němci, kteří šli poslední dny s námi a ráno se pokusili pokračovat. Ukazují nám fotky jak všude po skalách tečou proudy vody a padají vodopády! Proto se vrátili. Odjíždějí autobusem dolů a pokusí se úsek objet.

Celý den jsme ale v šoku, kolik lidí v tomhle počasí na trasu vyrazilo. Jsou zřejmě hnaní rezervacemi na chatách, končící dovolenou a dalšími faktory, ale tohle je příčina, proč v těchto horách umírá tolik lidí. V kempu jsme zůstali pouze s 6 dalšími. Přitom trasa je na obě strany v tomto počasí extrémně nebezpečná. Asi i takhle vznikají situace jako loni na uzavřeném úseku Cirque de Solitude. Je nám z toho smutno. Samozřejmě někteří jsou určitě dostatečně zkušení, aby to zvládli a vše je v pořádku. Nicméně jiné už ty 3 etapy potkáváme a víme, že zase tak zkušení nejsou, jen je žene čas.

Odpoledne vidíme přicházet odvážlivce z obou směrů. Všichni jsou kompletně promočení, z bot vylévají vodu a ponožky musí ždímat. Chata je obložená sušícími se věcmi. Spodní prádlo, boty, bundy, telefony, obalu od foťáku… Leží tady vše, ať to do zítra trochu vyschne. Vidíme pár odřených loktů, kolen a šrámů. Od 16 do 18 hodin přijde další vlna prudkých lijáků a déšť ustane až okolo 19 h. Dole v údolí je vidět krásné modré nebe a slunce. Okolní vrcholy jsou nicméně pořád utopené v mracích. Na večer ještě párkrát sprchne a mraky zase spadnou až na nás. V podvečer si vedle našeho stanu postaví skupinka mladých němců dva stejné stany MSR, jako máme my. Jeden jim po chvíli odletí na pichlavé křoví. Marki pro ně běží do chaty a já držím stan, ať se více neničí. Kupodivu na něm nenajdou žádné poškození. Předpověď na zítra vypadá lépe, dopoledne bez deště, maximálně mrholení, ale zataženo. Od 11 h jasno a slunečno.

Vstáváme v 5:30, plánujeme vyjít co nejdříve, hned po východu slunce. Nicméně se probouzíme za deště. Vstávání o 30 minut posuneme a naštěstí na chvíli pršet přestane, takže stan sklízíme jen za mrholení. Posnídat jdeme do chaty a vyrazíme po 7. Slabě prší a v údolí jsou mraky, ale věříme předpovědi, která se přes noc nezměnila! Na nějaké lidi narážíme, takže snad nepůjdeme sami. Čekat do dalšího dne by nemělo smysl, neboť má opět hustě pršet a ve vysoké nadmořské výšce má přijít první sníh.

Pod námi hlasitě hučí řeka Ruisseau du Tighjettu, procházíme zeleným údolím plným obrovských balvanů. Když po půl hodince dorazíme k mostu, stezka se prudce změní. Už nejdeme po hezkém chodníčku, ale lezeme nahoru po mokrých skalách! V úseku je naštěstí natažený kousek řetězu. V údolí pod námi se mezitím objeví odhadem dvanáctičlenná skupinka trekařů. Lezeckých úseku přibývá, stejně jako vody, jelikož střídavě jemně poprchává. Jdeme po nepříjemně nakloněných plochách, lezeme v úzkém skalnatém žlebu bez jištění nebo po velkých balvanech stoupáme vzhůru. Úsek, kde bychom mohli chvíli jít normálně, tady prostě není. Marki zase uklouzne a přidává další modřiny. Říkám jí, že už vypadá jako omalovánka.

Mraky nad hlavami se pořád honí a nevypadá to, že by chtěly pryč. Naopak se k nim každým krokem přibližujeme. Je jasné, že ve výšce od 2000 m.n.m. už neuvidíme vůbec nic.

Skupinka za námi nás mezitím dohnala. Zjišťujeme, že jsou z Belgie a jeden z nich bude veselá kopa! To ještě netušíme, že se budeme míjet i další dny a bude z nich náš fanklub :-). Jeden z nich nám chce pořídit romantické foto – mlha přede mnou, mlha za mnou. Obdivují velikost našich batohů.

Když dojdeme na hranu, dáme si pauzu a užijeme si poslední možnost vidět dále než na 10 m. Pokračujeme po šotolině, kterou protéká voda a nepříjemně ujíždí. Potkáváme prvního člověka z druhé strany, tak hned zjišťujeme stav zbytku cesty. Byl i na vrcholu, ale je tam příšerný vítr, mrzne a ztratil tam rukavici. Máme obavy z cesty dolů, zda jsou tam také lezecké úseky nebo potoky vody. Bohužel ano.

Už jsme v mlze a jsme rádi, že někde před sebou slyšíme Belgičany, alespoň tak tušíme směr. Stezka je excelentně značená, nemůžeme říct křivé slovo. I v této mlze většinou vidíme více než jednu značku. Není se čemu divit, tahle etapa je přece nově otevřená teprve několik měsíců od uzavření úseku Cirque de Solitude. Dojdeme k jezeru Lac d’Argentu, kterého bychom si ani nevšimli, kdyby na skále nebyla šipka s jeho názvem. Shodou náhod se zrovna na pár sekund odfouknou mraky a my vidíme nejen jezero, ale i mohutné ostré štíty nad námi. Působí jako nepřístupná stěna, přitom jsou odhadem ve výšce, kde se musíme dostat. Na chvíli zahlédneme i samotný vrchol Monte Cinta. V tomhle místě jsme původně chtěli přespat, neboť nám to doporučil klučina dva dny zpátky, ale to bylo ještě před příchodem studené fronty. Teď bychom tu zmrzli.

Kousek dál ztratíme skupinku před námi, proto navrhuji, že musíme přidat. V takovém počasí a terénu se člověk cítí lépe s lidmi okolo. Začne opět přiostřovat. Dostaneme se na nakloněnou plochu, pod námi jen mlha, nicméně je jasné, že je tam hluboká propast. Říkáme si, že je fajn, že tam nevidíme. Skály jsou mokré. Netečou po nich proudy, ale jemný film vody, kdy žádný krok nemůže být jistý. Po pár metrech následuje lezení kolmo vzhůru, později naštěstí i s řetězem. Nepříjemné místo.

Po chvíli uvidíme Belgičany, zasekli se u další lezecké sekce. Všude je nutné používat ruce, trekové hole spíše překáží. Nemá to nic společného s chůzi, tohle jsou prostě ferratové úseky. Hlavně tedy v tomto nepříznivém počasí, kdy všechno klouže, všude teče voda a vítr s vámi cloumá.

Je jasné, že pěkné počasí není v dohledu. Máme strach ze sestupu. Musíme konstatovat, že vracet se stejnou cestou už není možné. Marki mnohokrát překonala závrať a obavu z kluzkého terénu a nahoru se vždy nějak vyšplhala, ale dolů je to mnohem horší. Jedině, že bychom se zbavili batohů.

Podobných úseků je ještě více než bychom rádi. Poslední úsek cesty narážíme na trojici zmrzlých postav v pláštěnkách. Jsou zdrceni, že celou dobu nic neviděli, na vrchol samozřejmě nešli. Úsek vede po kamenech – konečně kousek, který připomíná stezku. Ruce máme mokré a do toho ostrý nárazový vítr, který srazí teplotu pod 0. Okamžitě nám na obličeji začnou přimrzat kapky vlhkosti. Ruce bělají. Po pár minutách dorazíme na ostrou hranu pod Monte Cinto – Pointe des Éboulis ve výšce 2607 m.n.m.

Viditelnost je tak akorát,  abychom dohlédli na ukazatel před námi a na sebe navzájem. Jsme tady jen my (teda to vlastně nevíme jistě, možná tam byl ještě někdo, ale vidět nebyl :-). Fouká fakt silný vítr, takový ten jak se do něj můžete opřít do 45 stupňů a nespadnete! Do toho trochu kape. Na vrchol nejdeme, to je nám jasné už dlouho. Ale jsme mu blízko. Jen 100 výškových metrů pod ním. Tak si aspoň uděláme podvrcholové foto.

Začneme hned sestupovat nečekaně snadně ve svahu se šotolinou. Traverzujeme hranu nad námi – nevidíme ji, ale víme, že tam je :-). Jdeme docela dlouho ve stejné výšce aniž bychom viděli, co je nad námi a pod námi. Míjíme dalšího zdrceného trekaře, který se nás ptá, jestli jde směrem nahoru nebo dolů. To nás docela zaskočí. Ptáme se, jaké to je cestou dolů. Prý strašné!

Po chvíli je svah nakloněnější a prudší, až nakonec dojdeme na hladké mokré plotny po kterých musíme po čtyřech. Mezitím se vždy na pár vteřin vytvoří v mlze díra a my něco vidíme. Tam hranu nad námi. Tam zase ostrý vrchol před námi. Pod námi dlouhý svah a pod ním jezero Lac du Cinto. Stezka začne stoupat do sedla Bocca Crucetta ve výšce 2452 m.n.m., kterým se přehoupneme do sestupového údolí. Cesta je prudká a nakonec je nutné přeplazit se přes skalnatý žleb. Když vystrčíme hlavu nad sklálu, prudký vítr do nás fučí ohromnou silou. Ale pod sebou máme kus snadné cesty suťoviskem ve svahu! Paráda!

Po pár krocích se mraky zase na chvíli odfouknou a my vidíme vše kolem. Nepopsatelná krása. A navíc ta dynamika rychle plujících mraků. Je vidět, že v údolí se předpověď vyplnila a je tam parádně slunečno. Sestup jde rychle a komplikace začnou cca po hodině, kdy dojdeme k prahu, kde údolí klesá kolmo dolů. Následuje mnoho náročných úseků s lezením i s vodopády přímo pod nohama. V podstatě další dvě hodiny střídavě klesáme po chodníku nebo lezeme. Kdyby bylo sucho, člověku drží na kameni bota jako přibitá a problém by určitě nebyl. Ale s vodopády po skalách je vše jiné.

Podmínky nahoře se rapidně mění a celý hřeben nad námi se odkrývá – mraky jsou pryč. Pokud někdo pod vrchol dorazí o hodinu později než my, má šanci jej vidět nebo se pokusit o výstup. My jsme štastní, že jsme téměř dole živí a zdraví, nervy z nás spadly a úsměvy jsou zpátky na tváři.

Belgická skupinka nás dožene pár desítek minut před chatou Refuge de Tighjettu. Jeden z hlavních vtipálku nás překvapí otázkou: „Are you still happy?“. Teď už jsme!  🙂

Celou cestu obdivujeme krásy svahů a vrcholů kolem nás, než ale úplně sejdeme, tak se mraky vrací a vše se zase halí do bílého závoje. Uvažujeme, kde spát. Chatě se chceme vyhnout. Vysoko je mrazivý vítr, takže chceme ještě klesat. Parádní místa jsou během celého sestupu, bohužel jen přímo na stezce. Projdeme kolem PLACENÝCH míst pro stan, umístěných pod chatou. Jsou od ní docela daleko a stojí v nich kaluže vody. Jedno místo je dokonce částečně pod převisem, ze kterého ještě teče pramínek. Parádní služba za 14€.

Sestup dolů je konečně nenáročná horská stezka skrz údolí. Po chvíli kolem prochází německý klučina, který s námi byl ráno na chatě a v polovině výstupu nás předcházel. Měli jsme za to, že byl na vrcholu, když jsme ho neviděli před námi (až o den později zjistíme, že nebyl). Za 30 minut sejdeme k bergerii Auberge U Vallone (1440 m.n.m.). Tady je taky placené kempování, ale na mnohem vyšší úrovni, nicméně nikdo tady není. Jen z kamenného domku vyleze starý fousatý pán, kterého pozdravíme a on klasicky neodpoví. Němce vidíme jak prochází a pokračuje dál po značce. Ha! Wildcamper! Paráda, jsou tady i další :-)!

Začne krapat, takže musíme najít místo co nejrychleji. Po hodince se prudký terén konečně narovná poblíž potoka. Přímo u stezky spatříme stan a je jasné, že je to ten klučina. Odbočíme dolů do lesa a po 200 m najdeme krásné místo mezi borovicemi. Všude je to poryté od prasat.