GR20 – 7. ETAPA – Bílý zadek Belgičana

Datum: 20. 9. 2016

Pokud se bude dařit a bude přát počasí, dnes máme v plánu urazit alespoň jedna a půl etapy. Nicméně den nezačíná dobře. V noci mrzlo. Nejsme na to dostatečně vybavení, tak jsme i po oblečení všech dostupných vrstev klepali kosu. V rámci odlehčování nešlo do horkých Pyrenejí nosit 2 měsíce zbytečné vrstvy navíc. Takže sice vyspaní jsme, ale dost zmrzlí. Původně jsme chtěli vstát před 6 a vyrazit v půl 7, ale do toho mrazu se prostě vstávat nedá. Na lidech okolo je vidět, že se cítí stejně jako my. Z jednoho stanu dokonce vytahují záchrannou termofólii. Vyrazíme v 8 h.

Nebe je jasné (proto taky ten mráz), na protějších svazích se ukazují první paprsky slunce. Stoupáme kolem hučící řeky a nad námi vidíme krásné vodopády. Když se hned po chvíli stezka dostane do pasáže s hladkými nakloněnými plochami, doženeme skupinku starších Italů, kteří vyrazili před námi.

Nejvíce zastoupená věková skupina turistů, které na GR20 potkáváme, je 60+. To jsme nečekali :-)!

Na lezeckém místě se zaseknou. Někteří nás pouští před sebe. Překročíme práh a pokračujeme na velkou travnatou plochu, která je po velkých deštích hodně podmáčená. Po chvíli stoupání další krásná rovinka,  ale spát by zde opět kvůli vodě nešlo. Všude jsou navíc cedule se zákazy kempingu a ohně.

Konečně se do údolí dostane slunce a my se začneme zahřívat. Před sebou vidíme dnešní první sedlo Bocca a e Porte ve výšce 2225 m.n.m. Vypadá nedostupně a vysoko, přitom tam máme být za 2 hodinky.

Při pauze se k nám opět dostane skupinka Belgičanů, kteří v kempu teprve snídali. Samozřejmě nechybí otázka: „Are you happy today?“ 🙂 Odtud se stoupá po náročnějším skalnatém a kamenitém terénu. Konec výstupu do sedla je hodně prudký, ale přesto snadný. Marki má dneska elán na rozdávání a předbíhá všechny funící Belgičany :-). Ze sedla se otevřou krásné výhledy na dvě jezera pod námi – Lac de Capitellu a Lac du Melo, které vypadají jako krátery sopek. Trasa dál vede po rozeklaném hřebeni špičatých skal. Je vidět, že v téhle pasáži bude obtížnost úplně jiná.

Belgický vtipálek taky dorazí do sedla a nechybí hlasité „Juchůůů“. Už si to tady bez toho ani nedovedeme představit :-)! Celé skupince udělám společné fotky a oni zase na oplátku nám. Najednou se jeden z nich vydá kolmo dolů směrem k jezeru, jako by se šel koupat. Po chvíli je cíl jasný! Zastaví se na rovném kameni, kdy z dobrého úhlu bude na fotce vypadat jako že skáče přímo do jezera. Aby byla fotka dokonalá, za velkého povzbuzování se svleče jen do bot! Parádní foto (prý pro jeho děti), ale já jeho nahou prdel nefotil, takže popis musí stačit :-)!

Naskytne se nám tady zajímavý pohled na mraky, které hluboce pod námi pohltily vše, co jim stálo v cestě. Stezka vede traverzem kolem vrcholů. Dorazíme k řetězu v dlouhé kolmé spáře. Tyhle místa samozřejmě vedou ke zpomalení a vzniku fronty. S řetězem a za sucha je místo celkem snadné, nicméně opět odpovídající ferratě. Následuje složité lezení nahoru, kde bohužel chytneme velkou skupinu italských turistů z opačné strany. Není se čemu divit. Jsme v blízkosti parkoviště a část této trasy je oblíbeným jednodenním výletem. Jak to tu proboha vypadá v hlavní sezóně? To se všude déle čeká ve frontách než chodí? Etapa je to poměrně dlouhá, takže jsou lidé na cestě nejspíš od rána do večera.

Dostaneme se konečně k hraně ostrých nízkých skal, které budeme následující hodinku z pravé strany traverzovat. Místo se jmenuje Brèche de Capitellu (2090 m.n.m.)a je zde odbočka na Corte. Každých 5 minut čekáme v řadě. V polovině traverzu se mraky z údolí začnou dostávat až k nám. Rozhodujeme, že si dáme oběd, dokud jsou rozhledy. Po 10 minutách nám první mraky proletí nad hlavami. Scenérie nádherné, dokud nezůstane všude jen bílo. Naštěstí zase po chvíli odletí. Když dorazíme do sedla Bocca a Soglia (2052 m.n.m.), je tu další možnost sestupu do Corte.

GR20 traverzuje svah po levé straně. Následují úseky velkých boulderů a kluzkých ploten. V momentě, kdy končí traverz, začne velmi prudké stoupání serpentinami. Naštěstí jen asi 20 minut. Když přelezeme hranu, máme parádní rozhled na další jezero Lac du Renosu. Jsme v sedle Bocca Renosu (2150 m.n.m.). Kousek před sebou vidíme poslední místo tohoto hřebene, který vede celý ve výšce přes 2000 m.n.m. – sedlo Bocca Muzzella (2206 m.n.m.). Dáme si pauzu, za sedlem je stejně všechno v mraku.

Svačinku tentokrát máme luxusní, na vařiči si rozpustíme tyčinku Mars a do toho přidáme na kousky nakrájené banány :-)! Ani horký čaj nechybí!

Sestup vede v šotolině a po chvíli už pod sebou vidíme chatu Refuge de Petra Piana (1842 m.n.m.) – konec téhle etapy. Pokračujeme dál, jen si u chaty nabereme vodu. Ostatní si už pilně staví stany v křivých a šikmých svazích kolem chaty nebo v rovných plochách, které jsou opět plné vody :-). Museli jsme se rozhodnout, zda půjdeme nízkou nebo vysokou variantu GR20. Rozhodování bylo snadné – chceme spát co nejníže kvůli zimě.

Sestup je hodně náročný. Stezka je sice snadná, ale klesá prudce v serpentinách. Po celou dobu vidíme na Bergeries de Gállego, která je již zavřená. Není zde ani dobytek. Přejdeme řeku Ruisseau de Manganellu, která se táhne celým údolím pod námi. Mraky jsme nechali nahoře, takže můžeme vidět údolí v celé své kráse. Konečně velké, široké a hlavně zelené údolí s impozantní řekou. Dole razí malé stavení s jasně červenou střechou. Nevíme, co to bude. Nakonec je to jen opravená soukromá chatička.

Stezka začne být téměř rovná a rozšiřuje se. Po takové jsme za celou dobu na GR20 nešli. Konečně člověk nemusí neustále dávat pozor a hlídat každý svůj krok. Je to relax :-). Koryto řeky vytváří neskutečné obrazy. Občas je přes 10 metrů hluboko v úzkém kaňonu. Za chvíli je zase všechna voda rozlitá a klidná v krásné koupací tůni. O pár metrů dál proudí řeka po hladkých skalách, jako kdyby tekla po skle. Mezi tímhle vším se střídají malé vodopády s velkými.

Tahle jednoduchá etapa končí na chatě Refuge de l’Onda. Máme v plánu ujít cca půlku a tam najít místo na spaní. Je tady nádherný les, takže míst je všude spousta, mnoho jich je i uklizených, s kamennou ohradou proti větru, ale všechny jsou přímo u cesty. Moc na ráně. Proto se nakonec rozhodneme, že přebrodíme řeku. Tam nás nikdo hledat nebude. Proud je sice docela silný, ale našli jsme bezpečné místo. Tím začala jedna hloupá hodina, kdy jsem si dokázal vyrobit dva jediné úrazy během GR11 a GR20 :-(. Skoro 1000 km v nohách a po tom všem se malém polámu v obyčejném lese!

Když z řeky šplháme do lesa po prudké hraně plné jehličí, velký balvan, který si vyberu pro cestu vzhůru není ten pravý. Ze svahu se uvolní a spadne mi doprostřed holeně a dopadne na chodidlo. Přes pevnou botu se naštěstí nic nestane, ale na holeni sebou vezme kůži, kost naštěstí nechá vcelku! Nicméně do hodiny je tam solidní hruška. Naštěstí nic vážného, stejně jako druhé zranění na ruce, které si způsobím vlastní nepozorností.

Nejsme vidět z cesty, je tu naprostý klid, máme vedle řeku, nikde žádné odpadky, místo jsme si mohli vybrat suché a rovné – co víc si přát :-).