| DENNÍ VZDÁLENOST | STOUPÁNÍ | KLESÁNÍ | KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST |
| 12 km | 1150 m | 1000 m | 93 km |
Datum: 21. 9. 2016
Hned po ránu se nám brodit řeku nechce, tak vymýšlíme, jak ji přeskákat. Kamča je hned na druhé straně, ale já po dvou skocích zavrávorám, roztřepou se mi kolena a zůstanu uprostřed, tak mi pak složitě pomáhá. Ale po ránu je opravdu mrazivo, tak se mi nedivte, že mi to stojí zato.
Kolem nás už prochází první ranní ptáčata. Jdeme parádní rovnou stezkou mezi borovicemi, s občasnými výhledy na hluboký kaňon řeky a dřevěnými cedulemi se zákazem bivaku a kempingu, až přijdeme ke stylové bergerii de Tolla, kde si uděláme zastávku a zároveň ochutnávku místních typických sýrů a salámů. Sýry jsou zde téměř vždy kozí, s plísní na povrchu. Někdy jsou ale tak extrémně uzráté, že se ten smrad nedá vydržet (říkám já) – jsou excelentní (říká Kamča).
Přejdeme most a napojíme se na širokou lesní cestu, která plynule přechazí v menší pěšinku, kde se střetáváme s mulami, které se vrací z chaty refuge de l’Onda (1431 m.n.m.). Podél cesty nacházíme spousty praváků, tak hrajeme hru, kdo jich uvidí víc, až to nevydržíme a jednoho krásného čerstvého si vezmeme do polívky. Taky se začaly objevovat první a asi poslední květiny fialkové barvy, které tady na podzim v horách uvidíme.
U chaty se setkáváme s dvojicí trekařů ze včera, kteří si vaří oběd a nejspíš taky spali někde v lese jako my, tak se přidáváme s naší houbovou polévkou. Nad námi se tyčí Monte d’Oru (2389 m.n.m.), které je součástí alpinistické varianty GR 20. Tu protentokrát oželíme. Vrchol je co chvíli zahalen v hustých černých mracích a na odpoledne to nevypadá vůbec dobře.
Musíme uznat, že je to moc pěkná chata i kemp. Okolo se pasou kozy a koně. Na prodej mají domácí sýry a uzeniny. Dokonce v železném barelu vidíme jak salámy zrovna udí. Slunce výjimečně svítí, tak si po mnoha dnech oholím nohy, v domnění, že mě nikdo za stolem nevidí. Paní chatařka zrovna věší prádlo a udiveně sleduje mé počínání při vaření polévky.
Vyrazíme asi v jednu a po pár výškových metrech mineme vysokou variantu předchozí etapy. To už se nás ženou mraky ze všech stran a vítr námi cloumá – klasika. Předbíhá nás pár běžců i ti dva trekaři od chaty a začíná mrholit. To už akorát vyšplháme poslední skalnatý svah a jsme na vrcholu Punta Muratello (2100 m.n.m.).
Co chvíli tady v horách míjíme nějaký pomníček. Životy mají na svědomí hlavně blesky a sněhové bouře. Nesčetněkrát už jsme slyšeli, jak je na Korsice zrádné počasí, kdy už i na začátku října lidé umrzli v nečekané vánici kousek od chaty.
Čeká nás zdlouhavý sestup do Vizzavony. Déšt se střídá s větrem, který alespoň na chvíli odfoukne mraky a my vidíme do poklidného zeleného údolí. Pryč z té zimy! Potkáváme pána, který se vyčerpaně ptá, jak je to daleko na vrchol. Na cestě je už 7 hodin a dle knihy to prý měly být necelé 4 hodiny, tak ho uklidňujeme, že už je skoro tam. Zpomalují nás hlavně příkré hladké skalnaté stěny, které jsou za sucha fajn, neboť je rychle seběhneme a nebolí nás kolena, za mokra však kloužou jako čert.
Přivítá nás potok a jeho kaňon a taky rovný úsek v listnatém lese, celý rozrytý od prasat. Zase počítáme desítky praváků a kocháme se rozhledy na řeku a do údolí, protože už jsme pod úrovní mraku. To už je jasné, že dolů to nestihneme. Vybíráme místo na spaní v mapě podle nadmořské výšky. Šplhání se střídá s rovinkami a my přicházíme k mostu, za kterým vysoko na skále nacházíme pěkné místo s rozhledy na okolní velikány. Obklopují nás stovky hřibů jedlých i nejedlých. No prostě hřibový ráj! 🙂
Už dříve jsme si všimli, že na severu se lidé snaží označovat místa na spaní prostřednictvím mužíků. Občas mají sice i jiný význam, jako třeba navádějí na koupací jámu nebo vyhlídku, ale už nám i pomohli najít příjemné místo v soukromí.
Zítra dokoupíme zásoby, tak se dnes k večeři rozšoupneme a dojíme vše, co máme, kromě 2 tyčinek Snickers ke snídani!
