GR20 – FINÁLE – Nejtěžší evropský trek pokořen!

Datum: 28. 9. 2016

Konečně teplá noc . Projeví se nízká nadmořská výška okolo 600 m.n.m., takže si krásně odpočineme. Vstáváme brzy – už se vidíme někde na pláži a ta představa nás ráno nenechá dlouho spát.

Od řeky opět trochu stoupáme, ale když jsme plní sil, ani se nenadějeme a jsme v bezejmenném sedle a zase klesáme. Krajina rychle plyne kolem. Za námi už rozhledy nejsou, vše kryjí zelené kopce. Před námi se rozprostírá jihovýchodní pobřeží ostrova. Míříme do dnešního jediného zlomového místa – sedla Bocca d’Usciolu, které tvoří bránu do Korsických hor. A to ne jen symbolicky. Když se blížíme, je vidět zajímavá rozeklaná skalnatá hrana. V těch zelených plochách všude kolem je to jako pěst na oko. Pár metrů pod hranou se před námi objeví dvě mohutné skály s mezerou mezi sebou. Ta je tak akorát široká pro naše batohy. Před průchodem se symbolicky rozloučíme s horami.

Následuje zeleň všude kolem nás. V ranním teplu jsem se po dlouhé době docela zapotili. Po pár minutách se před námi zjeví Conca! Domy jsou rozesety do lesů, uprostřed ční jako dominanta kostel, který by měl zvonit každých 15 minut a cesta k němu má být okolo 45 minut. 3 zazvonění a je konec! Sestup je prudký a kamenitý. Potkáme pouze jednu dvojici trekařů.

Je fajn, že už jsme v roli těch veselých a vysmátých, ne těch zpocených a zadýchaných :-).

Před vesnicí potkáme jedno využívané místo na stan a dole už nás čeká pramen s posezením, který je těsně před připojením na asfalt. Do centra vesnice je to jen necelý kilometr. Jsme hodně zvědaví, zda najdeme nějaké oficiální místo začátku a konce treku! A NAJDEME! Je zde bar GR20 a zřejmě on se postaral o uvítací ceduli pro ty, kteří celou cestu zvládli. Oficiální cedule je jen nudné dřevěné rozcestí s nápisem Access GR20. Vyfotíme se, kde se dá a vychutnáváme si ten slastný pocit! Zvládli jsme to! Zaplaví nás úleva a ohromná radost.

V baru si dáme kafe a pokračujeme směrem ke kostelu, který chceme navštívit, bohužel je ale zavřený. Jsme na silnici vedoucí do Santa Lucia di Porto Vecchio. Míjíme se se dvěmi stopaři, kteří odhodlaně pokračují pěšky dolů. My zůstáváme na konci vesnice a plánujeme stopovat tam. Po pár minutách pochopíme, že realita a představa se různí, protože neprojelo ani jedno auto.

Máme ale štěstí! Po půlhodině projede první vůz a hned zastaví. Seznamujeme se s korsickým párem, který neumí ani slovo anglicky, ale naše názorná gesta, že se potřebujeme pořádně najíst jsou jasné, takže nás vysadí před supermarketem Spar.

Následuje nákup několika kil dobrot, kdy se musíme opravdu krotit a vzájemně usměrňovat, že takovou nálož jídla a pití neuneseme. Máme v plánu strávit dva dny na 6 km vzdálené pláži Fautea. Jen plavat, odpočívat a jíst.

Poté, co jídlo rozmístíme do batohů, zůstane nám ještě jedna plná igelitka. Krosny téměř nezvedneme. Sotva dojdeme kousek za vesnici, stopujeme směr pláž. Tak blízko a tak daleko! Pouhých 6 km, ale nikdo nám nestaví. Po dvou hodinách na slunci už ztrácíme naději, ale zastaví sympatický chlapík ve fungl novém Mercedesu. Kufr má plný a chce, ať batohy umístíme na zadní sedadlo. Interiér je celý v kůži, tak se zdráháme. Pán ale spěchá a s ničím se nepárá a naše dvě tunové krosny doslova vhodí dovnitř. Sveze nás k pláži a my ve 14 hodin konečně přepínáme režim na odpočinkový.