Datum: 17. 9. 2018

Lokality: Santa Maria Novella, Pistoia, Pracchia, La Casa, Orsagna, Rombiciaio, Refugio del Montanaro, Poggio dei Malandrini

Ráno jsme začali pěkně po Italsku – pomalu a pohodově. Snídaně a čajda na zahrádce u Glorie, pomazlení se želvičkou a tradá 3 km historickým centrem směr vlakové nádraží Santa Maria Novella. Po cestě jsme dokoupili ještě nějaké dobroty do vlaku a docela mě udivil výběr rostlinných alternativ mléčných výrobků a desítky druhů sladkého a slaného pečiva i v obyčejné malé sámošce. Glorie seděla zrovna s kámoškama na kávě, když jsme kolem ní prosvištěli, tak jsme se alespoň mohli rozloučit a poděkovat.

Jízdenky jsme měli koupené online přes Trainline.eu a z Florencie přes Pistoiu až do cílové Pracchie stály 6,5 euro na osobu. Pokud si v Itálii zakoupíte jízdenky na místě, je nutné je označit před vstupem do vlaku, ty elektronické mají platnost 4 hodiny po čase uvedeném na jízdence. Vlak byl nečekaně plný, protože místním mladým začínala škola – v Itálii mají prázdniny od půlky června do půlky září.

Už samotná jízda vlakem přes hory byl zážitek! Tolik tunelů jsme ještě neviděli, šplhali jsme se horskými vesničkami a ostrými údolíčky. Každý vlak, který jsme v této oblasti potkali vypadal jako naše Pendolino.

V Pracchii je možné nabrat ještě zásoby vody kousek za nádražím, kde je stylová fontána a několik piknikových stolů pod vzrostlými javory. Vyfotili jsme se před původní nádražní budovou a zdokumentovali tak oficiální start treku.

Stoupání začalo zprudka cik cak lesem. Krajina byla vyprahlá a ze země se zvedal prach. Po půl hodině jsme došli do osady La Casa, kde bylo několik kamenných domků, mezi kterými nás značka přímo vedla.

Kamča nás hned dobře pobavil, když si sednul na „lesního ježka“ – jedlý kaštan, který se mu zapíchl do… no víte čeho :-). Tvářil se ale zprvu velice tajemně, až jsme obě myslely, že potkal medvěda.

Jsme vybavení pořádnou rolničkou, která ale spíše než plaší divou zvěř funguje jako talisman. A taky zásadně necinká, když je potřeba.

Místní lesy se střídaly ze zakrslých bukových po borovicové a sporadicky se objevily i smrky. Vždy, když jsme měli pocit, že terén je příkrý a kamenitý, z omylu nás vyvedla značka cyklostezky, bo Italové nejsou žádné bačkory. Stezka vedla po úzkých hranách a občas vykoukl výhled na údolí Orsagna.

Moc se nám hned ze startu líbilo, že značení je přehledné a časté a podél stezky nepotkáváme odpadky.

Opravdu kouzelné místo na spaní bylo v sedle Rombiciaio, s ohništěm, lavičkami a průzory mezi vzrostlými buky. Kousek za sedlem jsme objevili taky první studánku. V lese jsme cítili kozí sýr a hlína byla všude možně rozrýpaná, ale zvířata nikde. V každém větším lejně jsme viděli to medvědí. Po cestě je chata Refugio del Montanaro, která je ale otevřená pouze pro členy místního turistického klubu a to navíc jen v sezóně. Celoročně je přístupná jen maličká místnůstka s krbem pro případ nouze.

U chaty by se našlo taky místo pro stan, ale my pokračovali výš až nad hranici lesa, kde jsme si na Poggio dei Malandrini konečně ustlali. Byli jsme po celodenní cestě pod korunami stromů uchváceni 360° výhledem na okolní ostré kopce, které nás zítra čekají a dohlédli jsme až na Apuánské Alpy, které se tyčí kousek od moře u města Massa.

Z idylky nás vyvedl pouze řev ozývající se z lesa kus pod námi, ale chlácholili jsme se tím, že to bude jelen. Bohužel po západu slunce to začalo bručet ze všech stran, tak jsme usoudili, že bezpečnější bude vytáhnout jídlo a hygienu mimo batoh a umístit to alespoň několik metrů od stanu.

A jak tedy spíme ve třech v našem stanu MSR Hubba hubba NX? Z Tyveku jsme vystřihli trojúhelníky ve tvaru předsíňky, spojili je s originál footprintem a vzniklo místo tak akorát pro 3 karimatky. Batohy máme přikryté rozepnutým pončem Jurek, přikolíkovaným k zemi a tento přístřešek má pracovní název „mrtvola“.