Datum: 9. – 16. 2. 2017

Lokality: Arrecife, Orzola, Caleta del Sebo, Pedro Barba

Auto vrátíme v 9 h opět velmi neochotnému personálu a dokonce z nich vymámíme razítko, že je vše v pořádku. Z letiště jedeme do Arrecife, kde musíme přestoupit, ať se dostaneme na meziměstský autobusák, odkud už frčíme přímou linkou do Orzoly. Cesta je to vyhlídková, projedeme křížem krážem půlku Lanzarote.

V Orzole si vyzvedneme zpáteční jízdenky u Lineas Romeros, kde nám nabídnou úschovu našich mega zavazadel, ať se můžeme projít po vesnici. Vezeme si totiž plnou tašku jídla, dobrot a alkoholu, tak to trochu vypadá, že se na Graciosu stěhujeme. Ale vždyť vlastně jo! Na celý týden!

Na lodi jsme skoro sami. Uvezla by možná i 120 pasažérů, ale nás je tu jen 15. Všechny naše žďorby necháme v prvním patře a sedneme si nahoru na záď. Po prvních minutách pochopíme, že tohle bude adrenalinová jízda. Moře si s námi pohrává a my i naše žaludky jsme co chvíli ve vzduchu. Rádi bychom zkontrolovali, jestli si naše batohy neudělaly výlet do oceánu, ale nemůžeme se ani postavit, natož jít po schodech, tak si jen vychutnáváme projíždku a jako jediní se té horské dráze smějeme. Jakmile se dostaneme z otevřeného oceánu mezi oba ostrova, hladina je rázem klidná.

Ostrůvek Graciosa je ráj na zemi, nepřeháním! Oáza klidu, s pěti sopkami, dvěmi vesnicemi a žádným asfaltem. S oblibou ho přezdívám pustý ostrov, i když tak úplně pustý samozřejmě není. Žije zde 600 obyvatel a každý den sem v závislosti na ročním období a počasí proudí davy turistů. Najdete tu několik hotelů a pro dobrodruhy opravdový klenot – státní kemp přímo u oceánu na dlouhatánské pláži, hned vedle vesničky Caleta del Sebo. Jako všechny kempy na kanárech je zdarma a pro táboření potřebujete povolení, které snadno získáte online. Škoda jen, že zde můžete zůstat jen 7 nocí. Tedy oficiálně. Neoficiálně tu někteří pobývají i několik týdnů. Jak toho docílit a nebýt přitom pokutován netuším. Kontroloři permitů tu chodí každý den a na nás byli docela přísní jen proto, že jsme si stan postavili před tyčku s přiděleným místem místo za. Ne, že bychom byli takoví rebelové, ale v tomto zimním období tu panují jako na okolních ostrovech silné větry, tak jsme se snažili co nejvíce ukrýt v dunách.

Zázemí by potřebovalo zrekonstruovat nebo lépe udržovat, ale v zásadě vám tady nic nechybí. Studené sprchy oddělené na dámské a pánské, stejně jako toalety – pozor, žádný turek, ale normální záchod! Škoda jen, že dobrá polovina všeho nefunguje. Někdo vyraboval jističe a zprovoznil v nich zásuvku. Na celém ostrově je dokonce dobrý mobilní signál!

V Caletě del Sebo jsme byli každý den. Na večerní procházce kolem přístavu, pro pečivo do místní cukrárnopekárny nebo si Kamča, kávomilovník, prostě potřeboval dopřát svou drogu, tak jsme alespoň nasávali atmosféru mezi místníma. Škoda, že takhle nemůžeme nasát i španělštinu. Po tolika měsících pořád neumíme vůbec nic :-).

Docela jsme se nasmáli ve zdejších domácích potřebách, kde najdete opravdu široký sortiment všeho možného. Měli náš typ velké bomby na vaření, který jsme nemohli sehnat na celém Lanzarote a díky tomu zakoupili za stejnou cenu její miniaturu v Decathlonu. Náhodou už umím vařit tak šetrně, že 5 večeří a 4 nápoje jsem zmákla se 100 g plynu :-)! Pokud nepotřebujete ušetřit 50 % za jídlo, najdete tu dva středně zásobené supermarkety a nemusíte sebou nic tahat. Na ostrově získávají vodu odsolováním té mořské, takže chuťově je bídná, ale když ji pijete krátkodobě, ničemu nevadí.

Jak je tohle místo návykové! Já asi nejsem objektivní. Rozhodně musíme doporučit utábořit se v první řadě, nejblíže oceánu. Před Vámi se tyčí mohutné několik set metrové útesy a za dobré viditelnosti je v dáli půlka Lanzarote. Ten uklidňující zvuk, voňavý vzduch, vřískající racci a celý den venku…

No sundám si už růžové brýle! Hned první den jsme zjistili, že v dunách žijí myši, a to tak, že když jsme šli vařit, vyběhla jedna Kamčovi po ruce z našich zásob. Bylo jich tam ale víc, tak už něco stačily prohryzat. Naštěstí jsou aktivní jen v noci, takže jsme jídlo na noc pokládali na židle. Kdybychom je neměli, tak nevím. Stromy tu nejsou, prohryžou i několik tašek a pokud to dáte do stanu, tak i ten.

Dalším problémem je vítr. Během dne se teď v zimě může měnit z 0 na 50 km/h. My teda měli dost smůlu a zastihla nás ošklivá dvoudenní bouře. Stan jsme měli po předchozích zkušenostech obehnaný kameny, proti písku. Kamča jej upevnil i přídatnými špagáty jak to jen šlo. Na Lanzarote jsme si koupili 2 m pytloviny na závětří k vodě, které jsme nakonec využili k ochraně stanu.

První noc jsme nevěděli jestli to vůbec stan zvládne. Zmítal se ze strany na stranu, museli jsme ho držet zevnitř, aby se nepolámal a jakmile přišla přeháňka, nesnesl ten nápor vody a větru, obě vrstvy se spojily a my seděli v kaluži. Po poledni se to trochu uklidnilo, tak jsme se snažili sušit, co šlo a ten katastrofický výjev dlouho nezapomeneme. Polámané stany a mokré věci všude okolo. Vítr tady často mění směr, takže měníte i závětří, kameny a špagáty. Druhá noc byla klidná a až k ránu přišel vichr, silnější než předchozí den a několik přeháněk. Rezignovaně jsme strávili den uvnitř, pro změnu zasypaní pískem a to doslova, protože při úklidu jsem ho nametla možná půl kila. Venku se neudržíte pomalu na nohou, nenadechnete se a písek bodá jako jehličky po celém těle.

Po zbytek času se na nás smálo sluníčko. Dva dny jsme výletovali, abychom ostrov prozkoumali a mohli obdivovat jeho krásy. Ani ne hodinku od kempu jsou tři pěkné plážičky Playas Francesa, kde v poledne bohužel dorazí dvě výletní lodě s turisty. Ale nezdrží se déle než tři hodiny. Po pobřeží jsou vybudovaná kamenná závětří. Zajímavé je, že pohádkové pláže vznikají pouze za přílivu. Pokud je odliv, na pobřeží se odhalí skaliska a lávová pole. Je to docela zrádné, protože při přílivu sice vznikne iluze pohádky, ale při snaze jít si zaplavat se mnohokrát o něco nakopnete. Poblíž je hezká vyhlídková sopka Montaña Amarilla.

Druhá vesnička Pedro Barba působí vybydleně. Vede k ní hodinová procházka po pobřeží. Je vidět, že domky jsou čerstvě zrekonstruované, ale prázdné. Bílá a modrá opět vede a taky mají rádi palmy a zeleň narozdíl od Calety. Turistika na ostrově moc nefrčí, proto se na toulkách setkáte spíše s cyklisty a jeepy. Ti ale naštěstí nemohou do chráněných oblastí kolem oceánu nebo na sopky.

Playa de la Lambra a playa de Las Conchas jsou dvě nejúchvatnější, ale extrémně divoké pláže, na jejichž zrádné proudy upozorňuje nejedna výstražná cedule. Odtud působí Graciosa opravdu nespoutaně, z oceánu se tyčí neosídlené ostrůvky Alegranza a Montaña Clara, pobřeží je jedno velké lávové pole a stojí za to prozkoumat jeho průrvy a mosty, ze kterých při přílivu stříká ohromnou silou mořská voda. Poblíž pláže Conchas je možné vystoupat na sopečný kužel Montaña Bermeja a vychutnat si rozhledy jako z letadla.

Od dubna do září je potřeba rezervovat místo v kempu s předstihem, počasí je stabilně krásné a teplé a dle místních nespadne ani kapka. Proto jsme rádi, že jsme si tenhle kousek ráje mohli vychutnat v poklidu a setkat se s lidmi, kteří stejně jako my propadli kouzlu kanárských ostrovů a jejich svobodě.

Setkali jsme se s živelným španělským párem, kteří působili, že na Graciose pobývají dlouhodobě. Naturismus byl pro ně naprosto přirozený, stejně jako nutnost si vše na rovinu vyříkat uprostřed noci. Rybařili a vařili na ohňi přestože je rozdělávání ohně na ostrově přísně zakázáno. Když jsme je poznali blíž, vyšlo na jevo, že cestují obdobným způsobem jako my, na Lanzarote pobývali dva měsíce na pobřeží a na Graciose jsou teprve dva týdny. Nejen, že znali naši zemi, ale dokonce pobývali i v mé rodné Ostravě. Jakmile jim dojdou finance, pracují několik měsíců v Německu. Jak padlo v mé oblíbené pohádce, svět je malý a o náhody tu není nouze.

Graciosa se neopouštěla snadno, stejně jako celé Kanáry. Přirostly nám k srdci a bylo nám tu moc dobře. Oba si umíme představit, že bychom zde zůstali mnohem déle, což se nám ještě nestalo. Poslední noc jsme strávili na letišti a snažili se naladit na návrat domů. Uvnitř máme ale zmatek.