Datum: 19. 9. 2018

Denní vzdálenost: 18km

Lokality: Libro Aperto, La Verginetta, Abetone, Boscolungo, Lago Nero

Ráno nás čekalo aprílové počasí – po úchvatném východu slunce opět přímo ze spacáku se přiřítily mraky a potom taky mlha jako mlíko. Ranní rituály jsme tedy zkrátili, jak jen to šlo a vyrazili na cestu.

A co jsme si vlastně zabalili na snídaně? S ohledem na váhu, kvalitní složení a kalorie vyhrály kaše od Semixu, které narozdíl od konkurence nejsou příliš sladké a i v bezlepkové verzi je jich velký výběr. Vyrábí se pohanková, rýžová, jáhlová, ovesná i vícezrnná. Jedna by byla málo, dvě zase moc, tak jsme udělali kompromis a baštíme si 1,5. Pokud se Vám zrovna nechce ráno vařit voda, nabobtnají i za studena.

Cestička nás vedla travnatými ostrými hřebínky, kde jsme občas narazili na poslední přeživší letničky. V malých úsecích byl terén kamenitý a trasa nám ukázala, že rozhodně není vhodná pro lidi se závratí. Výrazným vrcholkem bylo Libro Aperto (1937 m.n.m.), v překladu otevřená kniha, s krásnými rozhledy do všech stran, nebýt tedy rychle se valících mraků, které nás co chvíli pohltily.

Při sestupu jsme žasli, v jakém borůvkovém království jsme se to octli, Itálie musí být borůvková velmoc! Borůvčí je nizoučké a nikde žádní sběrači. Vtipně působí cedule na horských stráních s nápisy „soukromý pozemek“ – tam fialové poklady chutnají asi nejlépe.

Před hranicí lesa v La Verginetta jsme dali delší sušící pauzu. Poblíž stála chata, ale byla zamčená. Na spaní by to bylo fajn všude kolem. My ale pokračujeme bukovým lesíkem směrem dolů přes přírodní rezervaci Abetone. Nejzajímavější jsou mraveniště velikosti člověka.

Abetone je velké lyžařské středisko, kde by se případně dalo dozásobit. My směřujeme do Boscolungo, což je jen několik hotelů a kamenných domečků v typickém horském stylu podél cesty. V lese jsme narazili na studánku, ale bylo na ní napsáno, že není kontrolovaná, tak jsme si dočerpání vody nechali až do vesnice, kde nás, ale čekala stejná cedulka a jako bonus voda pouze kapala. Jsme čím dál tím lenivější filtrovat, protože už nám to zabere nejméně 10 minut na litr a filtrovat musíme kvůli Kamčovému slabému zažívání. Ve třech lidech nosíme 9 litrů, takže hoďka a půl, jen to hvizdne.

O půl šesté se vydáváme na cestu směr Lago Nero a nasazujeme svižné tempo, protože nechceme spát v lese a vidina jezírka a tradiční horské chatičky nás žene kupředu. Stezka vede plynule nahoru skoro pralesem na funkčním kanále, který táhne pitnou vodu odkudsi z nitra hor, takže co chvíli slyšíme ze země šplouchání a bublání. Procházíme kolem kamenných moří a strží porostlých pohádkovým mechem a po dvou hodinách už otrávení cinkáním mé medvědí rolničky spatříme to snové místo, ráj na zemi!

Borůvky kam se podíváš. Jezírko je porostlé travinami jako někde na Rejvízu. Prostorná kamenná chata má otevřenou jednu část pro náhodné kolemjdoucí, ve které najdeme 2 dvoupatrovky s měkkými matracemi. Dokonce jsou na stole i čistá prostěradla. Venku máme posezení a gril, co si víc přát. Uvaříme a kocháme se jasnou noční oblohou. Jsme obklopeni horami ze všech stran a vážíme si ticha kolem nás.