Datum: 27.11.2016

Když nám v pět hodin zazvonil budík, rychle jsme omrkli počasí na internetu. Mělo být horší než včera. 

Permit jsme měli zajištěný měsíc a půl dopředu a do konce roku už nebyl jediný volný. 

Doufala jsem, že když jsem termín vybírala intuitivně, vybrala jsem dobře. Když začalo svítat, byli jsme už téměř ve 2000 m. n. m. V národním parku nás přivítalo modré nebe a vítr.

Vybrali jsme nejkratší cestu na vrchol, která měla zabrat 5 a půl hodiny nahoru a 3 hodiny dolů. Nechtěli jsme využít lanovku a horu si více zasloužit. Existují ještě další varianty výstupu přes Pico Viejo, které by stály za hřích, ale v současném ročním období, kdy je světlo od 7.30 do 18 hod. nelze stihnout cestu nahoru i dolů za jeden den.

Parkoviště bylo plné, díky trekařům, kteří vyšli už v noci, aby stihli východ slunce bez permitu. Údajně se na vrchol před 8 hodinou dostane každý. V parku bylo pod nulou a asfalt byl pokrytý mrazem. Ledový a silný vítr nás doprovázel první hodinu výstupu, která vedla po široké uválcované stezce. 

Chtěli jsme si zkrátit zdlouhavé serpentiny a využili zkratku přes suťovisko. To určitě nedoporučujeme, protože se svah s námi sunul rychleji, než se nám dařilo stoupat a zkratka trvala dvakrát déle. 

Pod námi se rozprostírala placatá centrální Caldera a celá krajina hýřila barvami od červené po hnědou. Z pozvolna vedené širší stezky jsme přešli na malou upravenou pěšinku, vedoucí strmě vzhůru. Značek sice po cestě moc nepotkáte, ale stejně není možné odbočit jinam. Všude kolem jsou ostré sopečné kameny. 

Po 3 hodinách jsme vystoupali k horské chatě Altavista (3250 m.n.m.). To už kolem nás prošlo nejméně 30 turistů směrem dolů a několik jich nás předběhlo i v našem směru. Chata je udržovaná a čistá, radost pohledět. A jaký je z její terasy parádní rozhled!

Cesta k lanovce už nám zabrala jen 1,5 hodiny, včetně vyhlídky Mirador de la Fortaleza, kde jsme se střetli s prvními davy. Ve výšce 3500 m. n. m. jsme si všimli zajímavého fenoménu – rampouchy a malé zamrzlé plošky v lávovém terénu, působící jako křišťál.

K lanovce už to byla jen příjemná procházka po vydlážděném chodníčku. Někteří výletníci to podcenili s oblečením, takže kraťasy, krátké rukávy a podpatky nebyly výjimkou. 

O půl jedné už jsme stepovali před vstupní brankou. Zaskočilo nás, že bylo potřeba prokázat totožnost dle údajů v permitu. A už si to pelášíme po opět parádně upravené stezce posledních 150 výškových metrů nahoru. Jde se čím dál hůře. Při každém kroku se zadýcháváme a děláme čim dál častější pauzy. Kamča je ještě docela v pořádku, ale na mě se vrhnou ukrutné bolesti hlavy a otékají mi ruce a nohy. No Jaroš ze mě asi nebude! Moje tělo asi nedokáže pochopit, že ráno ještě trávilo v nulové nadmořské výšce.

To už se před námi rozevírá vrcholový kráter bíložluté barvy. Odevšad se kouří a je cítit síra. Některé kameny jsou tak žhavé, že máme pocit, že se nám rozpustí podrážky. Příjemně se prohříváme a přijde nám vtipné, že je ve výšce 3718 m.n.m. tepleji než o 1500 m níže.

Stejné zdravotní problémy, jako mám já, má více lidí okolo, proto se na vrcholu nezdržují moc dlouho. Nám se tu ale moc líbí, škoda jen, že se během dopoledne přihnaly mraky a celé Tenerife pod 2000 m.n.m. zmizelo. V dálce na moři vidíme alespoň ostrovy La Gomera, La Palma a Gran Canaria.

Při sestupu se kocháme širokým a hlubokým kráterem sopky Pico Viejo, na který máme zálusk příště. U stanice lanovky si dáme v automatu capuccino a připadáme si jako v Trojanovicích, kde si ho takhle s oblibou u lanovky na Pustevny dáváme.

Bolest hlavy se stupňuje, chytá mě závrať a ztrácím odhad vzdálenosti, tak při sestupu škobrtám. Naštěstí cesta je svižná a krátká a i s několika přestávkami jsme u auta za tři hodiny. Cestu dolů si vychutnáváme o to víc, že je celá krajina zbarvená odpoledními teplými odstíny oranžové. Potkáváme asi 20 turistů, na noc směřujících na chatu Altavista. Dokonce míjíme i pár nadšenců ve směru nahoru, kteří ještě chtějí stihnout poslední lanovku dolů, která údajně jede v 16.50 h. Co je na tom pravdy nevíme, protože ještě v 18 h je v provozu, když kolem ní autem projíždíme. Ale nepotkali jsme žádného muflona! Asi je regulují až moc.

Během výstupu jsme asi po 1,5 h potkali první plácky na stan a cca v polovině cesty skvělé tábořiště odhadem tak pro 8 stanů. Bylo patrné, že se dříve kempovalo i na vrcholu, ale to moc nechápeme díky sirným výparům. 

Naším tempem nám cesta nahoru zabrala asi 4,5 h, dolů 3 h a na vrcholu jsme strávili s cestou nahoru i dolů asi 2 h. 

Fyzicky to pro nás nebylo nijak zvlášť obtížné, přestože je celkové převýšení cca 3000 metrů. Je to dáno tím, že stezka vede plynule v serpentinách a je opravdu dobře udržovaná.

Šťastní si vychutnáváme jízdu sopečnou krajinou při západu slunce, rozloučíme se s Teide a hurá dolů na již známe parkoviště nad vesnicí Chirche.