Datum: 15.12.2016

Lokality: Puerto de la Cruz, Santa Cruz de Tenerife, Las Palmas, Teror

Dnes máme s Kamčou 14.výročí a oslavíme ho na Titanicu, respektive obrovském trajektu společnosti Armas. Je to naše první zkušenost s trajektem, tak se těšíme jako malí! Odjíždíme z hlavního města Santa Cruz de Tenerife v 16 h, tak máme ráno dost času si splnit jedno z našich malých přání, a to zaběhat si na promenádě v Puertu. Ráno je zakaboněné, asi aby nám nebylo líto, že opouštíme náš milovaný ostrov.

Seběhneme až k černé Playa Jardin a pokračujeme směrem k výběžku Punta Brava. Moře je rozbouřené a všude visí zákazy koupání. Proběhneme vylidněnou vesnicí a stočíme to zpátky do centra Puerta. Poprchává a nám už stejně dochází dech, tak si naposled projdeme známé uličky a šup šup se k Haroldovi osprchovat. V jednu se už loučíme a děkujeme mu za to, že je! Bylo nám tu moc fajn.

Autobusy z Puerta do hlavního města jezdí co půl hodiny, tak jsme tam co by dup. Projdeme si část historického centra, ale moc se nám tu nelíbí. Je to už moc rušné velkoměsto, s promenádou okolo ropných věží a trajektů. 

Příchod k terminálu není nijak označen, takže ho mineme a musíme se kus vrátit. Docela nás tlačí čas, takže si oddechneme, když vstoupíme do velké haly plné přepážek a cestujících. Nadšení nás přechází, když zjistíme, že patří konkurenční společnosti Fred Olsen. Zjišťujeme, že se finišuje se stavbou nového moderního přístaviště, proto ty zmatky. Po modrých šipkách procházíme přístavem až k ohromnému bílému stanu s nápisem Armas. Jupíí! Uvnitř je jen několik lidí, asi budeme mít loď jen pro sebe. Odbavení je opravdu jednoduché, občanka slouží jako jízdenka. Zavazadla nám nikdo nekontroluje. Můžeme si je vzít sebou nebo uschovat v dodávce. Nakonec se trajekt docela zaplní – ne lidmi, ale náklaďáky.

Procházíme strojovnou a po točitých schodech se šplháme do vyšších pater, která jsou jedno jako druhé – bufet, kavárna, stovky prázdných sedadel a dle plánku na střeše dokonce i bazén, který je ale nepřístupný. Ne, že bychom se v těch 12 stupních chtěli koupat, jenom jsme zvědaví. Příchod studené fronty je znát, fouká ledový vítr, ale ani ten nás neodradí od vyhlídkové terasy. 

Pápá Tenerife! Zase někdy! Na hladině se černá několik velrybích ploutviček. Máme to i s muzikou, parta mladých zpívá a hraje na co může. Jsme překvapení, jak je interiér luxusní. Kafíčko mají za 1,3 €, sladké pečivo za euro nebo teplé jídlo za 8 €. Nízkonákladové letecké společnosti by se měly inspirovat.

Do hlavního města Gran Canarie – Las Palmas – přijíždíme s hodinovým zpožděním už za tmy. Málem si uděláme dlouhou procházku po přístavišti, neboť nám nedošlo, že se ještě přestupuje na kyvadlovou dopravu. Naštěstí si nás, ztracených oveček, všimne dispečer a odjíždějící autobus zastaví.

Další půlhodinu projíždíme přístavem, až konečně vystoupíme u obchodního centra v Santa Catalině, kde bychom měli narazit na autobusové nádraží. Ale nikde nic. Je totiž v podzemní a neoznačené, takže stojíme nad ním a nevíme o tom 🙂 Konečně jedeme místním žlutým MHD na hlavní autobusák San Telmo. Jízdné je jednotné – 1,4 €, ale pokud plánujete hromadnou dopravu hlavního města využít vícekrát, existuje levnější varianta tiketu za 8,5 € na 10 jízd. Odtud nám jezdí dálkový modrý autobus do Teroru. 

Místní autobusové síti se nedá nic vytknout, snad akorát cena. Spojů je mnoho, jezdí na čas a překvapivě propojují i úplně malé vesnice. 

50 minut se škrábeme v serpentinách až do našeho nového přechodného domova. Venku je nejméně o 10 stupňů míň než na Tenerife. Je nám oběma docela špatně od žaludku. Serpentiny a škubavá jízda na úzké silnici nejsou nic dobrého. Dle nevolnosti prý lze identifikovat turisty. No tak když to ví, mají rozdávat u řidiče pytlíky!

Raúl už nás vítá s otevřenou náručí a sveze nás ke svému domku. Na první pocit se nám tu líbí. Dominantní barvou je uklidňující modrá. Zahrada je plná mandarinkovníků, jejichž sezóna, spolu s ostatními citrusy, právě vrcholí. Seznámíme se s dalšími dobrovolníky – anglickoněmeckým párem a klučinou z Německa. V tomhle složení spolu strávíme šest dnů. Znamená to pro nás dočasné ubytování v nezařízeném pokoji bez oken, ve kterém právě začala rekonstrukce zdí. Momentálně slouží jako skladiště všeho možného. No hlavně, že máme normální postel! A ne ledajakou – matrace i polštáře jsou z paměťové pěny, takže se nám spinká jako v ráji.

Raúl je zdravotní bratr a jeho snem je otevřít si takovou malou oázu klidu v této zelené poklidné horské vesničce. Hned nám ukáže jeho představy na fotografiích, které používá jako vzor při rekonstrukci. Věnuje se meditaci, relaxačním technikám a studuje alternativní medicínu. Je docela roztěkaný a působí nervózně. 

Provede nás domem a ukáže nám střešní terasu s kouzelným výhledem na oceán. V koupelně teče teplá voda jen 3 minuty, díky opravdu malému bojleru. V kuchyni si prý můžeme brát co je libo. Raúl se mimo jiné zábývá zdravou výživou, ale v extremistické formě. Téměř vše v kuchyni je v bio kvalitě, v lednici je jen ovoce a zelenina, ve špajzu luštěniny, vločky, oříšky, několik sklenic s bůhví čím a bezlepkové polévkové nudle. Pro mě to bude nová zkušenost s takto kvalitní, ale zároveň jednotvárnou stravou. Kamča se tváří dost kysele. Uklidním ho tím, že přece vykouzlím dobré jídlo z čehokoliv :-)! Na poličkách je možná dvacet druhů koření. Moc nechápeme, kdo rozhoduje o tom kdy a co se nakoupí. Jak to tu chodí nám určitě dojde časem, teď už se nesmírně těšíme do postele! Škoda, že místo dveří máme jen zasouvací dřevěnou mřížku, soukromí tady opravdu nebude.

Jsme moc rádi, že to nakonec vyšlo, a že jsme tady! Obepsali jsme za poslední měsíc asi 50 dobrovolnických projektů na všech ostrovech a dostali jen 10 % odpovědí, navíc zamítavých. 

Není to vůbec snadné tady někomu pomáhat. Obzvláště zimní měsíce jsou na ostrovech věčného jara mezi evropany oblíbené.