Datum: 25. 9. 2019

Denní vzdálenost: 8 km

Lokality: Passo di Giovarello, Rocca dei Frasconi, Passo di Compione, Capanne Tornini, Capanne di Garbia, Lera, Bagnone, La Spezia, Cinque Terre

Na dnešní den jsme se ohromně těšili. Čeká nás totiž celý den na hlavním hřebeni, nejkrásnější pasáži této části Apenin. Skalnatý ostrý hřeben s velkolepými výhledy už nás volá. Na hřeben jsme se měli připojit v Passo di Giovarello (1762 m. n. m.) a bez velkých výškových rozdílů pokračovat až na Monte Marmagna (1852 m. n. m.). Po cestě jsme měli míjet mnoho vrcholů obdobné nadmořské výšky jako Monte Sillara, Monte Matto, Monte Brusa, Monte Aquila. Mělo to být impozantních 10km po hřebeni ve vysokohorském apeninském terénu. Za Monte Marmagna jsme se chystali sejít směrem k civilizaci a najít místo na přenocování. Další den se už jen odpočinkově přesunout do města Ponticello, kde bychom vlakem opustili Apeniny.

Tohle byly tedy plány. A teď realita.

Předpověď se nemýlila. V noci přišlo výrazné ochlazení a teploty byly pod nulou – okna v chatce nám lehce zamrzly. To by nevadilo, na to vybaveni samozřejmě jsme. Navíc nás čeká poslední den ve vysokých výškách, poté už se budeme pohybovat níže. Ráno krásně svítí slunce a my jsme přes mírný mráz natěšeni na další den. Ostatně díky střechy nad hlavou jsme se parádně vyspali.

Po nutných ranních rituálech vyrazíme na hřeben. Včera večer jsme si mákli a jsme tam proto za necelou hodinku.

Tohle uvítání jsme ale bohužel nečekali. Dojde nám, že celé ráno jsme byli kryti hranou hřebenu a měli tak růžové brýle. Je taková vichřice, že se nedokážeme ani nadechnout. Jsme sice v šoku, ale v tuhle chvíli nám to ještě nedochází. Vtípkujeme, uděláme pár vtipných videí a vyrazíme plánovanou cestou. Ani ne po 200 metrech nám ale dojde, že jsme se museli zbláznit. I když máme oblečeno vše co máme, po pár minutách jsme zmrzlí, vítr prochází přes všechny vrstvy jako bychom byli nazí. Když se do trvalé vichřice přidá ještě silnější větrný poryv, ze strachu jdeme raději hned na kolena, ať nás to nestrhne dolů. Hůlky jsou téměř k ničemu, protože vždy před zapíchnutím do země se do nich opře vítr (ANO OPRAVDU, nevidět to na vlastní oči, neuvěřím) a otočí je do vodorovné polohy. Hřeben je ostrý a za hranou jít nelze. Sejdeme jen 2 metry pod, kde si lehneme, abychom slyšeli vlastního slova a chvíli si odpočinuli.

Po válečné poradě je závěr jasný. Vracíme se zpět do sedla, kde jsme přišli a sestupujeme. Tohle je mimo naše možnosti. Apeninský trek musíme zkrátit a již dnes sestoupit dolů.

Mrzí nás to, ale jinak to nejde. Příroda rozhodla a hory nás dnes k sobě nepustí. Ukázaly svoji sílu.

Ze sedla Passo di Giovarello sejdeme kousek zpět a v mapě najdeme čárkovanou stezku přes Rocca dei Frasconi, která nás zavede k dalšímu sedlu Passo di Compione. Už pár metrů pod hřebenem je vítr snesitelný, tak si ještě užíváme výhledy na divočejší stranu hřebene. Času ostatně máme dost, dnes nás čeká jen pár kilometrů. Natrháme si aspoň poslední horské borůvky. V sedle se nic nezměnilo, neudržíme se bezpečně na nohou. S takovou silou větru se nikdo z nás ještě nesetkal. I na druhé straně hřebene stačí klesnout o pár výškových metrů a hned je vítr klidnější. Tak zase pauze 🙂 dneska bude den plný odpočinku.

Hned když sejdeme nejprudší svahy, procházíme kolem parádní kamenné chaty Capanne Tornini. Okamžitě se projeví, že jsme již na civilizované straně hor. Na střeše solární panely, za chatou dieselový agregát, chata je čerstvě zrekonstruovaná. Dokonce se nám zdá, že se kouří s komína a v jedné místnosti opravdu najdeme ještě teplý krb. Někdo tady zjevně strávil noc. Chata je krásně vybavená, ale zůstat tady nemá smysl. Když půjdeme dál, zítra už budeme dopoledne v civilizaci a vlakem se dostaneme na pobřeží. Užijeme si ale další dlouhou pauzu v houpacím křesle a rozjímáme o tom, jak nám příroda změnila plány a učíme se to přijmout.

Asi po hodince dojdeme k Capanne di Garbia. Další chatky, kde jsme se již rozhodli zůstat. Do nejbližší vesnice Lera je to už jen kousek. Kamenné chaty jsou opět po rekonstrukci, byly obnoveny jako památka původních obydlí. Stávala tu dokonce celá vesnice. Bohužel se nám to ale tady zdá typické využití dotací EU. Chatky byly opraveny, to ano. Od té doby ale chátrají bez další údržby. Jsou dosti zarostlé, ač jsou na střechách solární panely pro osvětlení ve všech objektech, někdo ukradl baterie a vyraboval elektrické rozvody. Některé chatky nejdou zavřít, jiné jsou posety myším trusem. Zvolíme tu nejlepší, Janka kapradím zamete myší bobky, já v okolí nařežu další kapradí jako izolaci od vlhké podlahy a připravím dřevo na topení a Marki chystá večeři.

Tohle mám na tomhle putování rád. Každý ví, jakou má roli. Jak je důležitým kolečkem v soustrojí týmu pro ostatní členy výpravy.

Po výborné večeři si v chatce zatopíme a dokonce si připravíme aromaterapii – na rozžhavenou pec dáme čerstvě nasbírané bylinky.

Večer ještě trochu bojujeme s tím, zda jsme se rozhodli správně a opravdu to jinak nešlo. Asi je to normální. Když se na něco těšíte a potom se to nepodaří – analyzujeme. Noc je klidná a teplá, je vidět, že jsme už nízko.

Ráno dle plánu dojdeme asi po hodince do ospalé vesničky Lera a jako jeden s prvních domů narazíme na kavárnu. Ráno jsme s Jankou vtípkovali, že bychom si dali dobrou kávu a croissant. Hádejte co? Fakt to tak dopadlo, už okolo 11 hodin nám otevřeli, dokonce jsme si pochutnali na výborných domácích sýrech.

Odtud ještě žádné autobusy nejezdí, takže se pěšky vydáme střídavě po značce a cyklostezce do Bagnone. Tam počkáme na autobus do Villafranca in Lunigiana. Přesedneme na vlak a hurá do přístavního města La Spezia. Zde nás čekají 3 zasloužené dny odpočinku v národním parku Cinque Terre.

Dlouho na Apeniny budeme vzpomínat. Jsou to nádherné hory na dosah z České Republiky. Velkým překvapením pro nás byly úžasné chaty, které nabízí plné pohodlí. Snad jsme jen měli štěstí, že na nich nikdo nebyl, nebo to je takto běžné. To nevíme. Ale jsme za ně moc vděční. Také nekonečné pláně borůvek byly příjemné. Myslím, že doma při sběru těch českých malých kuliček budeme s láskou vzpomínat na ty nasbíraná kila.

A nakonec: Opět jsme si připomněli skutečnost, že jsme v horách jen malí a bezvýznamní návštěvníci. A že jsou to hory, které rozhodnou, zda nás tam vpustí nebo ne, zda nám bude teplo nebo zima, zda budeme putovat v deští, mokru, nebo třeba sněhu. Na nás už potom je jen schopnost to přijmout a rozhodnout tak, zda se vrátíme ve zdraví nebo ne.