Datum: 21. 9. 2018

Denní vzdálenost: 15,5 km

Lokality: Bivacco della Caciaia, Paso del Terzino, Monte Romecchio, Monte Saltello, Cimetta, Monte Spicchio, San Pellegrino In Alpe, Passo delle Radici, Cima la Nuda

Probudilo nás přijíždějící lesnické auto, vyskočili jsme ze spacáku a chtěli otevřít, ale když nás v zeleném oděný Ital zmerčil, mávl jen rukou a odjel. Než jsme definitivně vstali, stihl přijet ještě jednou a zamířil si to někam do lesa. Kamča využil místní pohostinnosti a uvařil kafe v mokka konvičce. Škoda jen, že u chaty nikoho nenapadlo definovat jedno místo na záchod. Každopádně takhle úžasně vybavená chata je vždycky za odměnu!

V deset jsme vyrazili lesem zpátky do sedla Paso del Terzino, vítr ustal a vypadalo to na jasný den. Stezka se vůbec nezdála tak nebezpečná jako včera. Zjistili jsme, že přes vrchol Cima dell‘ Omo GEA nevedla, jen jsme to v knize špatně pochopili. Měli jsme strach, ať z toho Janka nemá trauma, ale vyvedla nás z omylu, že prý ji uklidňuje, když jsou ostatní v krizové situaci v klidu a závrať prý na šikmé hraně neměla. Oba tiše závidíme.

Čekal nás vyhlídkový nenáročný travnatý hřeben, téměř bez stromů, který je oblíbený mezi lovci. Míjeli jsme patrony, posedy, provizorní lovecké chatky a opuštěné stany. Když jsme ale v jedné ostřejší pasáži potkali partičku cyklistů s kolama na zádech, to už jsme valili oči. Prošli jsme několik vrcholů nad 1600 m.n.m. – Monte Romecchio, Monte Saltello a Monte Spicchio. Na levé straně jsme obdivovali skalnaté stěny Apuánských alp a na některých místech to vypadalo, že se stále drží zbytky sněhu. Už ani neroztajou, v centrálních Apeninách už totiž poprvé nasněžilo.

Na louce jsme našli ohromné pýchavky jako tenisáky a bedly vysoké. Poprvé se před námi otevřely výhledy na národní park Tosco – Emiliano s hnědými a rezavými horami se „stékanci“, připomínající takhle zdálky sopečnou krajinu.

Zvažovali jsme, že navštívíme klášter San Pellegrino, ale zacházet se nám tam nechtělo, tak jsme ho omrkli jen z výšky. Poobědvali jsme na vršku hory, připomínající rozlomený oplatek a zjistili jsme, že pod námi vede široká prašná cesta, po které je GEA vedená, ale my místo toho pobíháme nahoru a dolů a kopírujeme tvar hřebene. Seběhli jsme na ní a minuli kamennou kapličku. Kolem nás projížděla auta s překvapenými Italy, asi tu moc trekařů nechodí. Kamčovi se líbilo, že je to už několikátá cesta bez asfaltu s báječnými rozhledy a žádný zákaz vjezdu k tomu.

Poslední kilometr do Passo delle Radici vedl po asfaltce, kolem které byla křížová stezka ve velmi zuboženém stavu. V sedle byla moderní kaple, z dálky připomínající hříbek a uvnitř s obrázkem madony osvětleným modrým neonem. Taky tam tekla voda, u které visela známá cedulka – soukromý majetek. Nejvíc nás ale samozřejmě zaujal hotel – ristorante. Místo kde se zastavil čas, nejen interiérem. Děda s babi obsluhovali, co jim síly stačily. Kamča s Jankou si dali pivo – bohužel měli jen lahvové – a i když chutnalo spíše jako sodovka, byli spokojení.

Když jsem šla objednat Latté, málem jsem dostala jen mléko, ale pozorný cyklista mě poučil, že musím specifikovat, že chci café latté. Děda se s přípravou neštval, mléko i kafe lítalo vzduchem a výsledek spíše připomínal kakao, ani špetka pěny. Ale hlavně, že svou práci dělají s láskou 🙂 Pečivo nám prodat nechtěli, ale nějaké sladké tyčinky a balený croissant se dokoupit dal.

Vydali jsme se zprudka dál do kopce přes lesy i louky a na spaní se uvelebili pod Cima la Nuda (1708 m.n.m.) na z obou stran kryté louce. Menší problém byla všudypřítomná mraveniště, ale mravenci nám naštěstí dali v noci pokoj. Západ slunce nad národním parkem byl dokonalý (mimochodem z toho místa je současná úvodní fotka našeho blogu), ale vítr nás brzo vehnal do stanu. Kamča si trochu posteskl, že nemůže strávit noc v chatce 100 výškových metrů pod námi, protože na něm zahlédnul i solární panely. Ale my, milovnice romantiky, jsme jednoznačně odhlasovali stan!